POSELSTVÍ recyklusace

Pro někoho ezoterický blázen, pro jiného zpěvák s fajn písničkami. Kdo je vlastně ten Klus? Třicetiletý chlapík, kterému se v červnu narodilo druhé dítě a který se po roční pauze vrátil na hudební scénu s velkolepým turné. Zpívá, přehodnocuje a filozofuje

MF DNES - - ROZHOVOR - Text: ALENA BARTOŠOVÁ Foto: PETR KOZLÍK, MAFRA, PROFIMEDIA.CZ

Co všechno recyklusujete? Myšlenky. Přebírám si, co na sobě mám rád a co bych mohl z hlavy vypustit – co se mi nehodí, co mi nic nepřináší… Hodil jsem se do obrovského kontejneru, jsem na pomyslném lisu… Lisuju se a vytékají ze mě různé věci, které jsem ještě nestihl vymýt.

Které to jsou? A které si necháte?

Teprve uvidím, pořád jsem v procesu. Dal jsem si čas po dobu celého turné.

Proč na sobě vlastně chcete něco měnit?

Jde o to, že jsem byl zacyklený, jako mytický drak Uroboros zakousnutý do svého ocasu, a pořád jsem se točil v cyklech. Teď se snažím kroužení v určitém momentě rozstřihnout a změnit ho v pohyb dopředu – abych neblokoval energii zvanou život, která bují všude okolo mě. Miluju lidi, ale mám problém sám se sebou. Tutéž lásku, kterou dávám lidem a kterou jsem našel hlavně prostřednictvím své ženy a dětí, chci dávat i sobě. Jsem kluk z malého města, který v dětství přišel o tátu a měl neustále potřebu obhajovat svoji existenci. Dokazovat, že všechno zvládne. Ale ono to není potřeba. Vlastně to spíš unavuje. Všechno ostatní už mám zvládnuté. Mám určené svoje priority, svoje cíle. Když totiž člověk ví, co v životě chce, má napůl vyhráno.

Promiňte, „vědět, co chci“mi připadá jako klišé. Co to vlastně znamená?

Mít jasnou představu, jak vypadá vaše štěstí. Jak vypadám šťastný. Co konkrétního ve své představě vidím. Pro mě je to rodina, já otec, já manžel, pak fakt, že spolu budeme stavět dům, že do něj zhmotníme naše představy. Stejně jako chuť dělat muziku. Dřív jsem měl pocit, že musím dělat spoustu různých věcí, realizovat se na všech možných úrovních, ale to nejde zvládnout. I tak chci po sobě moc. Pořád mám na sebe strašně vysoké nároky.

Proč jste na sebe tak přísný?

To právě potřebuju zjistit. Abych byl spokojený, potřebuju v životě harmonii, aby okolo mě vládla spravedlnost. Mě se prostě příliš dotýká, když je někomu ukřivděno, když se neříká pravda. Nechápu třeba, proč někdo považuje za hanlivé označení „pravdoláskař“. Co je špatné na slovech pravda a láska?

My chlapi bereme ženám ženství, hrajeme si na bojovníky, přitom jim máme sloužit. V tomhle ohledu jsem brutální feminista.

Lidi je vnímají jako prázdné fráze.

Tak je něco asi špatně. Špatně nastavený systém a naše vnímání hodnot. Pravda, láska, harmonie, štěstí jsou a priori naše nejsilnější potřeby. Co se stalo s naším myšlením, že máme osypky, když takhle někdo mluví? Většinou kvůli tomu, že si lidi neodpouštějí. Že v sobě mají spoustu křivd. Žijeme už x let v křivdách totality a války a já nevím čeho všeho, co už je dávno pryč. Mnoho lidí, kteří se rozčilují, ani jedno neprožili. Ale křivdy omílají pořád dokola.

Napadá vás, čím to je?

Nemluvíme spolu. Komunikace je řešení všeho. Neznáme svoje sousedy ani si s nimi nedokážeme popovídat a potom máme pocit, že žijeme ve zlém světě. V oddělení. Jenže to je jenom náš přístup k okolí. Pocítil jsem to na vlastní kůži. V momentě, kdy jsem se otevřel a jsem ochotný se rozdat – a nemyslím to jako oběť, necítím se jako mučedník – jsem zjistil, že svět není zlý, vůbec. Navíc ho můžu ovlivňovat. Asi nezastavím hladomor v Africe – mohl bych se pokusit, pokud bych se rozhodl, že je to můj cíl, a odjel bych tam něco řešit – ale můžu měnit věci ve svém okolí.

Třeba co?

Třeba otevírat diskusi na téma ekologie. Je to náš společný problém tkvící vysoko nad volbami Losny, nebo Mažňáka. Loď se potápí a my ztrácíme čas hádkami, kdo za to může a kdo nám z toho pomůže. Přitom změna může nastat pouze zevnitř. Z nás. Nejprve sebeuvědoměním, pak uvědoměním si sebe v rámci společnosti, uvědoměním si své občanské moci. Měnit svět lze v dosahu vlastních rukou – tak vnímám například komunální politiku.

Nechtěl byste kandidovat do místního zastupitelstva?

Nechtěl, nejsem ten typ člověka. Ale chtěl bych, abychom přestali žít v podivném přesvědčení, že do politiky můžou jenom lidi se silnými žaludky. Dokud budeme vnímat politiku jako něco nečistého, bude přitahovat jen takové jedince, kterým nevadí se „trochu ušpinit“. Nedáváme prostor ideálům, které chceme v politice vidět. Protože neumíme diskutovat – buď se bavíme jen s lidmi, kteří mají stejný názor, anebo se s lidmi s odlišným názorem rovnou pohádáme. Nebo se s nimi nebavíme vůbec. Znám to z hudby. Mnozí alternativní umělci špatně snáší popové umělce, protože… Proč vlastně? V momentě, kdy máte pocit, že je vaše hudba – tedy pravda – lepší než jiná, ztrácíte objektivitu. Zavíráte cestu diskusi, cestu poznání.

Pojďme se vrátit k tomu, že jste chlapec z malého města...

Z Třince. Nechci, aby znělo hanlivě, že Třinec je malé město. Ale je to přesně jedno z těch měst čechovovských dramat, kde všichni tak trochu touží po Moskvě a vzhlíží k Petrohradu, protože tam „se děje svět“. Z většiny měst téhle velikosti jsou lidi, kteří to v uvozovkách někam dotáhnou, protože v sobě mají houževnatost.

Myslíte, že kdybyste byl z Prahy, nebudete úspěšný?

Mám svou teorii, kterou jsem vypracoval, když mi bylo asi tak dvanáct a snažil jsem se sbalit jednu dívku. Myslím, že s ní se dají vysvětlit všechny rozdíly, a zároveň mě utvrzuje v rovnosti nás všech. Pamatuju si přesně, jak jsme s onou slečnou šli z koupaliště a vedli filozofickou debatu. Utkvělo mi v hlavě, jak jsme viděli přijet pána na vozíku, který potom plaval v bazénu. Bavili jsme se o tom, jak je možné, že někdo je zdravý a všechno mu jde a někdo se narodí postižený nebo nemocný, někdo takový a někdo makový a někdo tady a někdo tam. Vymysleli jsme, že si v rámci různých životů musíme prožít všechno, abychom mohli jít dál. Protože na světě jsme proto, abychom poznávali. Život je o poznání. Někdo má poznat kariéru úspěšného člověka, která třeba v půlce krachne, někdo se narodí s postižením a někdo během života zažije velké uzdravení. Jde o to, přistoupit k tomu tak, že vím, proč to tak je. Jedna naše kamarádka má nemoc motýlích křídel. Když si to v hlavě nevyřeší a nepřestane svojí nemoci všechno vyčítat, bude ji mít v příštím životě zase, protože nepochopila svou lekci. Musíme přijmout zodpovědnost za svůj příběh, který jsme si vybrali. Což mi připomíná jednu moji povídku. Je o duších, které si v cestovní kanceláři někde na Měsíci vyplňují dotazník, kam by se chtěly podívat, co by chtěly prožít... A pak vyrazí na výlet.

Vyznáním jste kdo? Pořád se spekuluje o tom, že jste snad v nějaké sektě.

Věřím v Boha. V toho, co je nad všemi slovy, co nás matou a rozdělují. Všechna náboženství světa v zásadě mluví o tomtéž, věřím i v to, že nám to brzy dojde a přijdeme k sobě. Víra totiž spojuje, pakliže dělá opak, není to víra, ale manipulativní lež.

Představujete si, že až dokončíte svůj recyklusační proces, budete nějak osvícený?

Lampou třeba? Ne. Chtěl bych najít klid. Občas si ho naordinuju. Jdu třeba se psy, oni mi utečou a neposlouchají mě. Už najíždím do vzteku, chci křičet –

–a hurá, s chutí si zakřičíte.

Taky, ale hlavně se snažím najít v sobě spouštěč vzteku. Ptám se sám sebe, kvůli

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.