Espresso
Poslední dvě listopadové neděle by mohly hodně napovědět o tom, kdo se příští rok stane francouzským prezidentem, konají se totiž primárky Republikánů. Po ničivém propadu socialisty Hollanda totiž může v Elysejském paláci znovu stanout politik pravice. Podle průzkumů se rozhodne mezi dvěma muži: Alainem Juppém a Nicolasem Sarkozym. Co když ale nakonec zvítězí žena, Marine Le Penová?
V zemi posedlé pochybnostmi nad vlastním dějinným významem a stíhané traumaty z teroristických útoků se však zdá, že se jedná jen o další z marných pokusů o návrat k disciplíně a pořádku, navzdory trvajícímu výjimečnému stavu. V čele země stojí slabý prezident François Hollande, jenž se propadl do suterénu čtyř procent popularity, z čehož se patrně již nevzpamatuje. Jeho návrat by se rovnal zázraku – nejen pro socialisty.
Nadešel čas pro třeskutý pravicový duel, z něhož může vzejít prezident. Primárky jsou ale ve skutečnosti jen předehrou. Rozhodují v nich zatím mnohem více agresivní taktiky a štvavý marketing, jemuž je politika podřízena. Samotný politický režim francouzské V. republiky už přece dávno ztratil neodolatelný šarm „lidové monarchie“, na níž založil v roce 1958 prezident Charles de Gaulle poválečnou Francii. Zemi neodmyslitelně spjatou s atomovými zbraněmi a nezávislou zahraniční politikou. Ty zbraně tu stále jsou, nezávislá politika nikoliv. Tomu nepomáhá ani rekordní prodej zbraní do Egypta, Indie, Kataru, Austrálie, ani řešení ad hoc konfliktů v západní Africe, neřkuli bezradnost v Sýrii či Libyi.
Dědici z „éry nehybnosti“
Prezidentské volby se sice uskuteční až na přelomu dubna a května příštího roku, rozhodující výběr na pravici se ale odehrává nyní. V historicky prvních primárkách proti sobě pravice postavila dva favorizované konkurenty: bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho a bývalého premiéra Alaina Juppého. Jak patrno, nejde o žádné nové tváře, jsou to veteráni starých bitev.
Oba mají za sebou pestrou minulost, oba pronásleduje „éra nehybnosti“posledních let mandátu jejich předchůdce, neogaullistického prezidenta Jacquesa Chiraka. Každý z nich trpí pocitem, že bez něho se Francie neobejde. Přinášejí ale něco nového?
Favorit průzkumů Alain Juppé, starosta Bordeaux, se veze na vlně odhodlaného vzepětí, jež posiluje i část politického středu, dokonce i „kaviárová levice“. Sází na zkušenost a „jeden mandát“, v němž hodlá „jednat“. Handicapem je jeho věk (71 let) a téměř zapomenutá oddanost Chirakovu korupčnímu režimu. Před deseti lety byl odsouzen k roku nevolitelnosti za krytí falešných zaměstnanců na pařížské radnici, když ji vedl Chirac. Pro Chiraka byl Juppé dlouho „nejlepším z nás“. Bude jím i pro současnou Francii?
Nicolas Sarkozy, „malý Mikuláš“, jak mu Chirac jízlivě přezdíval, je opakem uvážlivého Alaina Juppého. Vždy opovrhovaný, dokázal svým stylem – rolexky, jachty a milenka-modelka-zpěvačka Carla Bruni – vyrazit všem dech. Zničil tím ale poslední zbytky republikánského majestátu, na němž V. republika stojí. Sarkozy má výhodu v podpoře tvrdého jádra Republikánů, jimž předsedá. A je o deset let mladší než Juppé (61 let). Možná nezíská prezidentský mandát, určitě o něm však opět uslyšíme někde u soudu v nějaké z mnohých afér, třeba v té, kdy mu Kaddáfí přispěl miliony na kampaň.