Desetiletý kluk zachránil seniorku. Po telefonu

MF DNES - - FRONT PAGE - — Miroslava Strnadová

Ráno 22. března zazvonil tehdy desetiletému Ondřeji Dudkovi ze Žatce telefon. Na displeji svítilo neznámé číslo. Má zásadu vyřídit všechny telefonáty, i když nemá volající číslo v seznamu, a tentokrát tím možná zachránil život devadesátileté stařence ve více než tři sta kilometrů vzdáleném Prostějově.

Za to, že pomohl paní v těžké situaci, byl nominován na Cenu Michala Velíška. Hlavní ocenění sice nezískal, ze slavnostního večera si však odvezl uznání a nezapomenutelný zážitek. „Necítím se nijak výjimečně. Jen jsem pomohl někomu, kdo to potřeboval, to by udělal každý,“říká o svém činu dnes jedenáctiletý školák.

A co se konkrétně stalo? Ráno vzbudil Ondru vyzvánějící mobilní telefon. Zvedl ho a na druhém konci se ozvala starší paní, že nemůže dýchat a že potřebuje lékaře. Místo aby telefon zavěsil v domnění, že jde o omyl nebo vtip, vzpomněl si, co se učil při první pomoci ve škole a od svého táty, který pracuje jako řidič sanitky u Armády ČR.

Chlapec se zeptal paní na jméno a adresu s tím, že on lékař není, ale že ho zavolá. Když si údaje zapsal, poradil jí, aby otevřela okno a napila se vody. V telefonu ale už jen slyšel sípavé dýchání. S babičkou, u které té noci přespával, zavolali okamžitě policii. Seniorku se díky tomu podařilo zdravotníkům najít a poskytnout jí první pomoc. Ještě týž den policisté rodině volali zpět a oznámili jim, že je seniorka v pořádku.

„Jsem na Ondru velmi hrdý a chválím ho, že nezazmatkoval a telefon třeba nezavěsil. Na druhou stranu by to mělo být standardní jednání, které by udělal každý, a Ondřej k tomu tak taky přistupuje,“říká jeho otec Lubomír Dudek.

Syna vychovává sám, před pěti lety Ondrovi zemřela maminka. „Vzhledem k mému poměrně náročnému povolání musel ‚vyspět dřív‘, být samostatnější a naučit se rozhodovat sám. A v tomhle případě se zachoval, tak jak měl. Na jednu stranu pomoc, kterou poskytl, byla velmi jednoduchá, na druhou stranu by se jistě našli lidé, kteří by cizí číslo ani nezvedli, nebo by hovor ukončili poté, co by zjistili, že jde o omyl,“doplnil Ondřejův táta.

Ondřej byl jedním z jedenácti dětí do patnácti let, které byly pozvány na slavnostní předávání Ceny Michala Velíška. I když si hlavní ocenění neodnesl, potěšilo ho uznání. „Bavili jsme se třeba na téma, co je strach a jak se chovat v kritických situacích,“doplnil.

Jsem úplně obyčejný kluk

Ondřej chodí do páté třídy základní školy a nijak zvláštní si nepřipadá. „Jsem úplně obyčejný kluk, kterého ve škole něco baví a něco zase ne. Moc mě nebaví tělocvik, protože je to trochu nuda. Ve volném čase hraji na počítači hry a věnuji se parkuru, což je zdolávání různých překážek v městském prostředí,“říká Ondřej. V dospělosti by chtěl být strojvedoucí. „Miluji vlaky a železnici. Hrozně by se mi líbilo ovládat mnohatunový kolos,“dodává.

Cena Michala Velíška je udělována od roku 2006 neprofesionálům, kteří se ocitli nečekaně v hraniční situaci a zachránili někomu zdraví nebo život. Smyslem ceny je takové lidi hledat a zviditelnit jejich slušnost a odvahu.

Letošní cenu získal Jan Dryák z Prahy, který se loni na podzim zastal řidiče městského autobusu. Trojice agresivních mladíků ho za to zmlátila.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.