Speciální zákrok zachránil rodičce život
Violoncellisté v kostele Panny Marie Sněžné na pražském Jungmannově náměstí dávají do hry duši, byť je v pozdním čtvrtečním večeru poslouchá jen nepočetné publikum. Je to poslední bod programu před večerkou ve 23 hodin, která v Praze startuje Noc venku – akci, která má upozornit na to, jak drsný život mají bezdomovci. Zvlášť v zimě.
Čtyři mladí muži z Prague Cello Kvartetu to rozjíždějí naplno a starý chytlavý hit Don’t Worry Be Happy je odměněn tak bouřlivým potleskem, že to probudí i staršího muže s dvěma igelitkami, kterému v kostelní lavici už začala padat hlava. Slova
Ivana Lesková redaktorka MF DNES
Když šestadvacetiletá Lucie Omastová z Ostravy začala minulou sobotu rodit ve Fakultní nemocnici Ostrava, věřila, že to zvládne přirozenou cestou. Stejně jako před dvěma lety s prvním synem. I když tentokrát čekala kluky dva.
„Oba měli ideální polohu. Chtěla jsem rodit přirozeně. Neměla jsem z toho strach,“říká přesvědčivě mladá matka, o niž se nakonec bál její partner i lékaři.
Kvůli masivnímu poporodnímu krvácení totiž hrozilo, že mladá žena přijde o život, nebo minimálně o dělohu. Nakonec ostravští lékaři zachránili písně znějí v tomto kontextu poněkud nepatřičně. Posluchači rozhodně mezi šťastlivce nepatří. Na kutě se jim nechce. Už tuší, že je něco špatně.
Cože? Nepřivezli spacáky?
Loni na tuhle akci dovezli organizátoři zájemcům spacáky, tentokrát se přítomní dozvídají, že si každý musí poradit, jak umí.
„No tohle! Táhnu se sem až ze Šárky. Tam je to sice divočina a občas mám na dohled i divočáky, ale spím v altánku na dřevěné lavici a pod dekama,“zlobí se šedesátiletý bezdomovec Josef. Je to Slovák od Košic, ale v Česku je tak dlouho, že to na jeho řeči není poznat.
„Mluvím líp než Babiš, ten je taky od nás,“pyšní se a nelže. „Na Slovensku není práce a já bohužel do Čech nepřišel s milionama jako váš obojí – díky rychlému zásahu cévních specialistů a ne zcela obvyklému zákroku.
„První dítě se narodilo v 19.08 hodin. Druhý chlapec ale nesestupoval do porodních cest. Udělali jsme vše, aby se narodil přirozeně. Nakonec jsem se musel rozhodnout pro císařský řez,“popisuje první zádrhel porodník Richard Špaček.
„Šlo to ráz na ráz. Čekal jsem před operačním sálem jen chvíli. Asi po deseti minutách už jsem držel v náručí druhého syna,“vzpomíná otec dvojčat Martin Janešík.
V té chvíli ještě netušil, že není vše v pořádku. Pochybnosti začal mít, když čekal další hodinu, sledoval pobíhání zdravotníků všude kolem, ale lékař za ním nepřicházel. ministr,“posteskne si. Josefa doprovází o generaci mladší Tibor, taky Slovák. Seznámili se na Armádě spásy a teď spolu nocují v šáreckém altánku. Tibor má jako jeden z mála s sebou spacák, stejně ho ale betonový plácek před kostelem neláká.
„To by byla vražda. Raději to jdu zkusit na loď Hermes. Nemáte dvacetikorunu?“
„Až kolem deváté hodiny mi řekl, že Lucka silně krvácí. Ztratila dva litry krve a krvácení se nedá zastavit. Ptal se, jestli chceme mít ještě děti. A řekl, že nejspíš budou muset odstranit dělohu. Řekl jsem mu, ať dělají, co musí, jen aby Lucinku zachránili,“líčí otec tří malých chlapců.
Přestože dal souhlas k chirurgickému zákroku, lékař mu řekl, že je tu ještě jedna šance: svolat speciální cévní tým, který by mohl krvácení zastavit šetrněji, a zachránit tak nejen život rodičky, ale i dělohu.
Tři členové týmu byli v sobotu večer doma, ale v pohotovosti. Na angiologickém sále se sešli i s anesteziology za pouhých 10 minut. „Výzvu jsme přijali ve 21.26 hodin. Pak to byla blesková záležitost. Bydlím pod
„Co blázníš, tam Slováky neberou,“tvrdí Josef. Tibor před lety jezdil s traktorem v Opolanech na Nymbursku. Vydělával a spal v ubytovně. Jeho báječná léta minula, teď je život pod psa. V kapse má desetikorunu.
Po skončení hudební produkce bratr Eliáš od františkánů ještě vyzve přítomné k modlitbě za všechny potřebné. Doprovodný program je naplněn, pár nejotrlejších jedinců si ustele přímo na místě. Tibor v kostele mrkne na dveře vedle venkovního vchodu s nápisem „zpovědní pohotovost“. Zpomalí, ale pak dveře míjí: „Na pánbíčka už nevěřím.“
Noc probíhá ze čtvrtka na pátek současně v pětadvaceti českých městech na podporu lidí bez přístřeší. Josef nejlíp ví, kdy je venku nejhůř. „Tak po půlnoci se zima stupňuje a největší bývá tak kolem čtvrté ráno. nemocnicí. Do auta jsme sedali společně s manželkou Petrou, která je v týmu jako sálová sestra,“líčí cévní lékař Václav Procházka.
Za čtyři roky zachránil jeho tým už devět žen, kterým se po porodu nestáhla vyčerpaná děloha, a proto masivně krvácely. Poprvé však zachraňoval rodičku dvojčat.
„Její děloha na tom byla hůř než po jednom dítěti. Ale i její krvácení jsme zastavili embolizačními spirálkami. Těmi jsme ucpali roztažené cévy,“říká Procházka. Metoda je podle něj šetrná a bezpečná. Zatím ji v zemi nabízí jen pár pracovišť. „Většina používá chirurgické postupy. Podmínkou pro naši metodu totiž je, že tým musí být u krvácející rodičky velmi rychle,“dodal. Zvládl jsem i sedmnáctistupňový mráz. Někdy se ale probudím, musím vylézt zpod dek a zacvičit si,“podotýká Josef. Těší se, že za pět let snad dostane důchod a jeho živoření skončí.
Štědrá Praha
Do Prahy se stahují lidé odevšad. Prý i proto, že se tu dá slušně najíst i s prázdnou kapsou. Kontejnery za supermarkety ukrývají vyhozené jídlo. Ještě docela měkké pečivo, jogurty i ovoce. Jistí to polévky a čaje od charitativních organizací.
Kolem půlnoci není na prostranství před kostelem po aktivistech ani památky, vytratili se i studenti Vyšší odborné školy Jabok zaměřené na sociální práci. Nespokojeně tu přešlapuje už jen hrstka nefalšovaných bezdomovců. Stravují zklamání, že žádné spacáky nebudou, a řeší, kam se vrtnout. Neporadí jim ani národní ředitel sociálních služeb Armády spásy Jan Krupa, který se tu pohybuje. „Byl jsem nachystaný na nocleh, ale sám tady spát nebudu,“poznamená.
Organizace pečující o lidi bez domova už zahájily svoje zimní programy a většina zařízení se otevřela v listopadu. Před týdnem pracovníci AS referovali, že nedostatek míst jistí takzvaný program volné židle, kde lidé mohou přečkat mrazivou noc. Jenom Armáda spásy má letos s lůžky a židlemi po celé republice k dispozici na tři tisíce míst. Jenže když dojde na lámání chleba...
„Je to mizerie. Jezdím po nocích tramvajema. Už ani nevím, kdy jsem se naposled trochu vyspal,“podotkne prošedivělý muž. Pak složí berle a odevzdaně ulehne ke spánku na lavičce.
Jezdím po nocích tramvajema. Už ani nevím, kdy jsem se naposled vyspal.