Metropole Soul
Půjčovny historických kostýmů jsou jednou z typických specialit, které má jihokorejská metropole připravené pro turisty. Ze skupiny zhruba dvaceti lidí, s nimiž se převlékám, jsem si kostým žebráka – bílou halenu pošitou záplatami – vybral jen já. Ostatní na sebe většinou dost pracně dostávají kostýmy dvořanů a panovníků.
O půl hodiny později, když se naše skupina pohybuje uvnitř paláce Čchangdokkung, jednoho z nejstarších historických areálů v Soulu, si užívám „svobody“. Zatímco lidé v oblecích císařů a dvořanů neustále řeší, komu z korejských návštěvníků odmítnout společné focení (a to skoro nejde, jejich úsměvy jsou hodně odzbrojující), se žebrákem se nikdo fotit nechce. Nehledě na to, že chodit v dlouhých hábitech korejské honorace je za krásného teplého počasí dost nepohodlné.
Rozlehlý areál Čchangdokkung je jedním z přetrvávajících symbolů vzestupů a pádů hlavního města Jižní Korey (a vlastně celé země). Postaven byl v roce 1405 jako druhé hlavní sídlo korejské dynastie Čoson (vládnoucí s přestávkami mezi lety 1392–1910). Po japonské invazi v letech 1592–1598, která zanechala celý areál v troskách, byl částečně zrekonstruován a přestavěn. Přežil nejen tuto invazi, ale i všechny následující, včetně přeměny města v megalopoli a výkladní skříň jednoho z „asijských tygrů“(států v jihovýchodní Asii, které od 90. let minulého století zažívají nebývalý ekonomický vzestup).
Takových historických míst, jako je palác Čchangdokkung, není v Soulu mnoho. Další podobnou perlou v centru města je areál paláce Kjongbokkungu, hlavního sídla dynastie Čoson. Na začátku 20. století byl poškozen, opět Japonci, a od té doby ho postupně dávají do původní podoby.
Recepty na přelidněnost
Z města, které v minulosti několikrát změnilo název, se ke konci 20. století stala megalopole – podle oficiálních údajů zde žije přes deset milionů obyvatel a v celé aglomeraci 24 milionů. To ze Soulu dělá jedno z nejlidnatějších měst na světě.
Jak se tento překotný růst zvládl? Přijde mi, že vcelku dobře. Jistě, dopravní zácpy tu jsou o řád výš než ty v Praze (cesta autobusem z letiště do hotelu v centru se kvůli nim prodloužila o dvě hodiny), ale dopravní infrastruktura nahrazující automobilový provoz je špičková – dalo by se říci „chytrá“– podobně jako chytré telefony, z nichž nyní mimo jiné Jižní Korea díky společnosti Samsung „žije“. Soulské metro má více než 400 kilometrů tratí a je 3. nejdelší na světě. Metropole je protkána sítí levných autobusů, jejichž barvy už dopředu signalizují, kam se s nimi asi dostanete. Modrými někam daleko, zelenými do sousedních čtvrtí, červenými do příměstských oblastí a žlutými jen po centru města. KOREA SEVERNÍ ● První zmínka o osídlení pochází z roku 18 před naším letopočtem. Město několikrát změnilo název, ten současný pochází z korejského slova pro „hlavní město“.
● Dnes je Soul s předměstími domovem více než poloviny občanů Jižní Korey. Podle posledních údajů je nyní 4. největším metropolitním městem po Tokiu, New Yorku a Los Angeles. Své sídlo tu mají například firmy Samsung, LG či Hyundai. Zároveň byl loni označen za celosvětově druhé nejpříjemnější velkoměsto k životu (a první v Asii).
● V roce 1988 Soul hostil letní olympijské hry a v roce 2002 mistrovství světa ve fotbale. Další velký nápor ho čeká v roce 2018, kdy se v Pchjongčchangu východně od Soulu uskuteční zimní olympiáda.
Na „chytrá řešení“se dá narazit i na místech, kde by to člověk úplně nečekal. Pro turistu ze střední Evropy se tak může stát velkým dobrodružstvím i návštěva toalety. V restauraci hotelu Lotte v centru Soulu chtě nechtě musím řešit problém: jak spláchnout? Snažím se totiž rozluštit, k čemu slouží tlačítka na panelu připojeném k sedátku. Určitě jsou chytrá – ale návod u nich je jen v korejských znacích! Až po několika minutách rezignuji a naštěstí si povšimnu malé páčky vedle nádržky na vodu, která „na ostro“bez jakékoli elektroniky spláchne, jak je v jiných krajích zvykem.
Později si nechám vysvětlit, že si lze tlačítky u sedátka upravit jeho teplotu či vyladit funkce bidetu – neboli ještěže jsem to hned napoprvé nezmáčkl. A ještě později několikrát na toaletách zjišťuji, že kdybych tu páčku na splachování nenašel, nebyl bych zdaleka jediným.
Nakonec není divu, že tu probíhá taková revoluce v sociálních zařízeních. Jižní Korea je považována za „pionýra“v designu toalet. Ve městě Suwon kousek od Soulu je první muzeum na světě věnované právě toaletám. A jeho hlavní budova dokončená v roce 2007 má tvar... však víte čeho.
Nejen chytré, ale i čisté
V Soulu se často snoubí chytrost s čistotou. Především na ulicích a náměstích, ale i na soukromých pozemcích jen málokdy najdete zanedbaná místa. V celé zemi platí velmi přísné zákony na odhazování odpadků.
A kuřáci jsou odkázáni jen na periferii. Nejen v restauracích, ale ani na ulicích a jakýchkoli veřejných prostranstvích v Soulu si nesmíte zapálit. Pokud vás policisté přistihnou „při činu“, můžete zaplatit tučnou pokutu.
Pro kuřáky slouží skleněné buňky, kterých na ulicích není nijak moc, a podobné kóje v některých restauracích. A pak zákoutí mimo hlavní třídy, kde už zdálky vidíte přikrčené „hříšníky“.
V každém případě Soul ani v samotném centru nepůsobí jako přelidněné město – na ulicích tlačenice nezažijete a vše působí vzdušně. Napomáhá k tomu i několik pahorků tyčících se uprostřed mrakodrapů obklopených rozsáhlými parky. Na vrcholku jednoho z nich stojí Seoul Tower, Soulská věž. Slouží nejen jako vysílač, ale i jako luxusní restaurace a rozhledna. Mimo jiné z ní lze dohlédnout i 50 kilometrů na sever neboli na hranici s „nebezpečnými krajany“v komunistické Severní Koreji.
Proboha, jak zhasnout?
Při každé cestě do vzdálených zemí hledám místo, kde bych se alespoň trochu cítil jako doma – zpravidla k tomu poslouží nějaká restaurace. V centru Soulu to není nijak lehké, přesto se mi to podaří. Jen dvě ulice od hotelu Lotte zahlédnu cedule s „vinětami“plzeňského Prazdroje a velkopopovického Kozla, spolu s dalšími pivními značkami z celého světa.
Přes den vypadá hospoda s názvem TapHouse – 70's Radio vcelku nevyužitě. Večer však je jiný a u přecpaných stolů se od tupláků piva včetně toho českého ozývá korejsky „Na zdraví!“.
Potížím s „chytrým“městem, s kterými jsem se v Soulu poprvé setkal na toaletách hotelu Lotte, však ještě není konec. Další problém řeším večer při usínání. Celý hotelový pokoj je prosvícen tlumenými klopenými světly. Když se ukládám ke spánku, nenajdu na stěnách spínač či tlačítko, které by je zhaslo. Hned mě napadne, že vytažením (dnes už obvyklé) čipové karty, kterou se při příchodu do pokoje zapíná elektřina, by to šlo. Jenže – já si chci ještě číst a mít při tom rozsvícenou lampičku!
První noc zvládnu usnout při tlumeném světle, tu druhou už to nejde. Někdy po půlnoci si proto jdu pro radu na recepci. „Pane, musíte si na telefonu, který máte na pokoji, najít tlačítko Master Light. To zmáčknete a světla se vypnou,“vysvětluje recepční.
Poděkuji a ještě před usnutím si jdu dát cigaretu do kabinky pro kuřáky před hotelem. Nedá mi to a podívám se na noční siluetu hotelu. Zhruba v jedné třetině pokojů dál svítí tlumená světla.