Co matematika, celé školství má problém!

MF DNES - - NÁZORY -

Humbuk kolem povinné maturity z matematiky je pro mne už unavující. Mluví se o něm od 90. let minulého století a vzájemné nekonečné argumenty pro a proti už sklouzávají do monotónní frekvence apatické letargie s náznaky větší či menší trapnosti.

Maturitu z matematiky mám. Nikdy na ni nezapomenu. Ač jsem měl čtyři roky na gymplu jedničky nebo dvojky, písemné zkoušky jsem zmrvil a vyfasoval za ně trojku. Dvojka mi utekla o pouhý bod... Na ústní zkoušky jsem pak šel jako jediný ze třídy, všichni si u toho klepali na čelo, každopádně trojku jsem vytáhl na dvojku. Bylo to k ničemu, neboť i přes zbylé čtyři maturitní jedničky z dalších předmětů jsem kvůli té původní písemné trojce prospěl bez vyznamenání, což ve mně následně vzbudilo pocit zbytečné snahy a promarněných předmaturitních týdnů.

Středoškolskou matematiku jsem už v životě neužil, úspěšně ji začal zapomínat a v dnešním světě si vystačím s trojčlenkou, násobilkou, znalostí procent, rovnic a občas, když už jo jde do tuhého, nerovnic. Našim dětem se, co se týče matematiky, věnovala manželka a jsem za to upřímně rád.

K maturitě z matematiky si osobně myslím, že by ji středoškolsky vzdělaný člověk na nějaké úrovni mít měl, ale přiznám se, že mě tento problém tak netíží.

Co mě na českém školství trápí více, je celý jeho (ne)systém. Absolventi (nejen) středních škol mají z pohledu zaměstnavatelů či personálních agentur obvykle dva základní problémy (pokud tedy vyloučím ten nejzásadnější, že firmy se s koncepcí českého školství zcela míjejí a spousta studentů vychodila zbytečnou školu poskládanou z neužitečných a na trhu práce nežádaných oborů).

Absolventi neumějí jazyky a také se neumějí vůbec prodat. Tedy prodat to, co umějí, co znají, odprezentovat se, pochválit se, argumentovat, proč jsou zrovna oni těmi vyvolenými. A tahle neschopnost neplatí jen pro přijímací pohovory, ale, a to je ještě horší, později i pro práci.

Na několika debatních fórech MF DNES, která jsme v Moravskoslezském kraji ke školství a zaměstnanosti v průběhu posledních let pořádali, zaznívalo mimo jiné opakovaně zhruba tohle: „Rozdíl mezi českými a zahraničními studenty není ve znalostech – tam Češi ty zahraniční i převyšují. Rozdíl je v tom, že Češi to vůbec neumějí podat. Tam jsou hluboko pod průměrem.“

Jasně že jsou pod průměrem. Aby nebyli...

České školství je totiž pořád hlavně o nudném biflování se látky, kterou se žáci a později studenti učí odříkávat nazpaměť a kterou po konci školního roku úspěšně zapomenou. Tedy v případě, že ji nezapomenou po nejbližší písemce.

Kolik škol posiluje studentům sebevědomí? Opět pravidelný hlas z diskusních fór: „Sebevědomí mají absolventi jen v tom, že si řeknou o hodně peněz. To narazíme vždy. A pokud ne hned, tak ve chvíli, kdy zjistí, že po nich taky budeme chtít práci. Z jejich pohledu úmorně moc práce.“

Kolik škol učí děti v hodinách například kreativitě, dedukci, argumentaci, prosazování se, vlastnímu myšlení a přenášení významů, tvorbě projektů, které si musí obhájit? Kolik z absolventů je po opuštění lavic schopno říct, že je škola bavila, dala jim spoustu dovedností, které navíc umějí používat, a oni tak jsou připraveni se prosadit?

Pokud zrovna do takové školy chodí vaše dítě, můžete jemu i sobě směle gratulovat. Obávám se, že většina země může spíše závidět.

Bohužel.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.