Spisovatelé

MF DNES - - NÁZORY - Miroslav Korecký

Je to první z velkých organizací sdružujících oběti minulých režimů, která ohlásila zánik. Svaz Pomocných technických praporů – Vojenských nucených prací ČR – ke konci roku končí. Důvod je jasný, věk jejich členů. Už předtím se rozpustily některé místní organizace.

Jde svým způsobem o tradici i paradox v jednom, součástí české moderní historie je schopnost obracet tragiku v žert a ironii. Jestliže první světová válka navzdory vší hrůze získala svůj významný obraz v Dobrém vojáku Švejkovi, dostala otrocká a ponižující práce příslušníků technických praporů a vojenských pracovních jednotek ten svůj v Černých baronech – satirickém románu Miloslava Švandrlíka.

„Černí baroni“se ostatně pétépákům začalo říkat hned, a tak členové této organizace velkou část energie věnovali na vysvětlování a opravování tohoto zkratkovitého obrazu. Neboť stejně jako první světová válka nebyla žádná bezbřehá sranda, stejně tak drsná práce nešťastných příslušníků PTP nebyla nepřetržitým proudem zábavy. Byli k práci z donucení předurčeni třeba už podle toho, kde se narodili – v rodinách kulaků, podnikatelů, živnostníků, západních vojáků či dalších nepohodlných odpůrců totalitního režimu. Nemohli chybět ani příslušníci šlechty, kteří nestačili po komunistickém převratu utéct. Takže mezi nimi skončil i Zdeněk Sternberg z českého rodu Šternberků. Musel jít pracovat jako horník do dolu a pokračoval v té nelehké práci ještě i v civilu. Důl nesl pozoruhodný název „Prezident Gottwald“.

Přesto mnozí příslušníci PTP brali své zpětné přiřazení ke knižním „Černým baronům“jako novou křivdu – strávili roky v bezvýchodném pracovním procesu bez pracovních pomůcek, odpočinku a teď se na ně najednou nová demokratická veřejnost dívá jako na ty, kteří se v době novodobého temna docela dobře vesele bavili na účet prohnilého režimu.

Ty citáty a hlášky od té doby vešly do českých dějin, stejně jako hlavní hrdina vojín Kefalín. Třeba: „Nám šlo o člověka, soudruhu poručíku.“

„Kefalín, tyhle starosti můžete klidně pustit z hlavy, lidí je na světě jako sraček.“

Kdo zažil československou předlistopadovou armádu, pochopí (nej)lépe. Rozhodující slovo v ní měli nevzdělaní důstojníci mluvící jakousi česko-slovensko-ruskou hatmatilkou. Byli bezohlední a trapní, uměli se jen opíjet a opovrhovali prakticky vším, co bylo kolem nich a mělo nějakou hodnotu. Především lidmi, kterých bylo (podle jejich názoru) opravdu tolik, kolik je uvedeno výše. Podle hesla: „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.“

Ovšem pochopení pro skrytá poselství Černých baronů bude mizet, stejně jako budou mizet aktéři a pamětníci té doby. Především samotní „černí baroni“. Možná nakonec opravdu jednou zůstane jen ten humor stejně jako u Švejka.

Autor tohoto textu zažil ještě jednoho z posledních legionářů, který nemálo nadával na autora Dobrého vojáka Švejka a existenci tohoto díla bral jako křivdu na sobě samém – na svém nelehkém bojování kdesi na Sibiři, na tradicích a obraze hrdinství a také na vojenské i občanské cti. Jenže dílo přežilo a něco podobného nejspíš potká i Černé barony.

Tím spíš, že moderní dějiny známe tak málo. Je to samozřejmě chyba a ani dosavadní existence Svazu PTP ji nedokázala napravit. Možná by to nedokázala ani sebedokonalejší organizace, protože my sami jsme nedávným dějinám nevěnovali tolik pozornosti, kolik jsme měli a kolik jim věnovali například Poláci nebo Němci.

Ti nemají ani Švejka, ani Kefalína, k minulosti přistupují s větší vážností a možná i odpovědností. Na druhé straně mezi nimi najdete hodně těch, kteří nám Švejka překvapivě závidí.

Milosrdná paměť

Zpětně vypadá každé období jinak. Paměť je milosrdná a tak teď vidíme, že dnes – v době stého výročí jeho úmrtí – Češi dokonce docela v dobrém vzpomínají i na habsburského císaře Františka Josefa, který zatáhl jejich národ do světové války, nenechal se korunovat českým králem a domluvil se s Maďary na jejich úkor. Ovšem vlajka monarchie (žlutá a černá – dehet se sírou, jak psal básník Jaroslav Seifert) nebyla srovnatelná ani s hákovým křížem, ani s rudou hvězdou, symboly, které Češi museli z donucení uctívat později.

V Česku existuje několik velkých organizací, které se snaží udržovat tradice spojené s velkými událostmi moderní české a slovenské historie. Československá obec legionářská je docela viditelná, i když žádný legionář z první války už nežije. Kdyby žil, tak by při tom pohodovém vzpomínání na stoleté výročí úmrtí Františka Josefa nejspíš stejně dostal infarkt.

Poslední legionář Alois Vocásek zemřel v roce 2003 a v té době už vlastně legionářem nebyl, protože ho po druhé světové válce odsoudili za kolaboraci a vyloučili z legionářské organizace. Prostě české dějiny jsou natolik nepřímočaré, že se za jediný život stihnete stát padouchem i hrdinou. Dva v jednom – jako v reklamě na zubní pastu.

Legionářské tradice připomínají veřejnosti už jen ti později narození. Podobné omlazení se příliš nepovedlo v Českém svazu bojovníků za svobodu, který jeho současní představitelé přivedli na pokraj katastrofy. Organizace by měla sdružovat účastníky druhé světové války a odkazovat tak na důležité tradice druhého odboje. Vstoupil do ní však kdekdo, třeba kandidátka na prezidentku za KSČM Jana Bobošíková či mluvčí prezidenta Miloše Zemana Jiří Ovčáček.

Nyní se možná formuje nová organizace, která, doufejme, původní Český svaz bojovníků za svobodu důstojně nahradí. Sílu ztrácí i Konfederace politických vězňů, jež odkazuje na třetí odboj, a tak logicky sdružuje ty „mladší“, jenže i ti už se mezitím stali staršími.

Možná stál Svaz PTP tak trochu v jejich stínu, protože jej tvořili lidé, kteří byli potupně posláni kopat uhlí dřív, než se stačili zorientovat a postavit se na odpor, jít do odboje či odejít do emigrace. Měli zkrátka jen méně štěstí než jiní. Ale to význam a poslání Svazu neumenšuje, připomínat temné kapitoly českých dějin je vzhledem k chybějícím oficiálním institucím, památníkům a úrovni vzdělávání ve školách nesmírně důležité. Na závěr roku to však končí. Možná jednotlivci budou bojovat dál, ale už půjde jen o osamocené hlasy. Zánik jedné z organizací, která měla ambice oživovat nedávné historické události, je proto ochuzením nás všech.

Je to konec jedné éry, ovšem nejen éry vojína Kefalína a majora Terazkyho. Je to konec éry, v níž s velkým odstupem můžeme jasně vidět, kde kdo stál. Kdo byl na straně uzurpátorů a kdo na straně obětí. Kdo si zaslouží úctu a kdo odsouzení. A také, kdo tvoří tradice, na které stojí za to navazovat.

Na příbězích příslušníků PTP můžeme vidět, jak krutý byl komunistický režim, i když jsme leckdy před tou krutostí zavírali oči a svým způsobem občas zavíráme i dnes. To vše odchází kamsi do nenávratna s příslušníky černých baronů. A přiznejme si, Švandrlíkova kniha na připomínku těchto kapitol českých a slovenských dějin nestačí. Ostatně připomínku legionářů jsme také nenechali jen na Švejkovi – Obec legionářská v rukou těch mladších pokračovatelů převzala štafetu.

Lidé umírají, organizace zanikají, ale tradice by zůstávat měly. Stejně jako připomínky bojů, zotročování, násilností a bezpráví. S hořkým vědomím existence toho všeho špatného, ale i s vědomím toho, že jsme to dokázali překonat, můžeme snáze čelit nelehké budoucnosti, která nás nejspíš čeká.

Místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip se otevřeně konkrétně svého předchůdce v čele rudé partaje Klementa Gottwalda. V článku v Haló novinách napsal, že Gottwald po 2. světové válce postupoval přísně

a společnost to plně pochopila. Pro Filipa a lidi jeho zrna naopak platí to, co Napoleon řekl o Bourbonech:

Look, zastal masového vraha, ústavně skončil osmý, bezbožném Česku ducha nad hmotou.

v zemi, a pekárny Nopek. systém kulichů, demokraticky, se nenaučili, nic nepochopili.“ profík v dresu pacientů ministerstvem pacientů.“ my ty peníze dostaneme.“ který ministr financí školství, ale pod dopravu. vesmírné rito. „Nic

Dominik Duka superstar! Agentura CVVM zkusmo nasadila katolického primase do žebříčku popularity – a hle, hned premiérově vysoko před většinou ministrů, šéfy obou parlamentních komor, ombudsmankou či guvernérem ČNB. V je to slušný výkon.

Odvolání ministra Jiřího Dienstbiera označil exprezident Václav Klaus za

Hmota je v této metafoře jasná, to je Dienstbier. Ale kdo je ten duch? Premiér Sobotka? Nebo vedení pražské ČSSD, tedy onen Dienstbierem zmiňovaný tandem

vítězství „podvodník Březina a pračka peněz Poche“?

Někdejší ministr obrany a šéf ČSA Jaroslav Tvrdík, dnes

je asi ještě schopnější, než jsme si mysleli. Jeho dcera Jana vyhrála mezinárodní modelingovou soutěž

která se přitom konala v Lisabonu a neorganizovali ji Číňani.

Renesanční poslanec Úsvitu Augustin Karel Andrle Sylor, jinak též prezident Nadačního fondu Elišky Přemyslovny, v pondělí odhalí v areálu Karolina. Pozvánce na akci vévodí velká pečeť Elišky doplněná o

Co by asi takové inovativní grafice řekli Přemyslovci?

Nový ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík se na Hradě blýskl výrokem: „Teď nastupuje a pod mým vedením bude ministerstvo zdravotnictví Tak stručně připomeňme panu nastupujícímu ministrovi, co říkal o pacientech před pěti lety coby ředitel motolské nemocnice: „To je ten kdy vám někdo z mýho sekretariátu posílá ty lidi a vy jste schopni je velmi dobře odpravit. Přes tyhle lidi

A ještě jednou Klaus. Dostal v televizi otázku, byl u nás za celé minulé čtvrtstoletí nejschopnější. A skromně odpověděl, že on.

Minule jsme informovali, jak česká vláda realizací

2014–2019 fakticky naplňuje scénář satirického seriálu Kosmo. A že tedy ministryně Valachová bude asi slavná. Mluvčí ministerstva školství nás ale vzápětí upozornila na to, že ve skutečnosti český kosmický program nespadá tak jako v seriálu

Takže slavný bude ministr Dan Ťok – a firmu Kapsch asi čeká přímo

nejvýznamnější „Číňan“ Elite Model sousoší Elišky a Karla IV. loga Agrofertu Národního kosmického plánu pod

Černí baroni vyprávěli o PTP příliš humorně. Repro: Youtube.com

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.