Atény aneb o tom, co bude

David Zábranský

Milá Pavlo, co bych si počal bez tebe a bez Atén? Mluvím tady jen k tobě, ostych mi brání, abych mluvil k širšímu publiku. V tvém případě vím, že mi budeš rozumět, vím, že ty bys přijala i trochu básnivější verzi města, které s tebou teď řízením osudu tvoří jeden zázračně provázaný celek. Jste krásné, netuším, jak v tomhle případě oddělit jednu krásu od druhé.

Chodíš tak rovně, že to musím obdivovat, ani trochu se nehrbíš, a já si vůbec nejsem jistý, zda v tom mám vidět pouze tvůj zvyk, důsledek toho, jak jsi až dosud vedla svůj život, nebo zda to je hrdost Atén, co mne drží v úžasu. Přijde mi, že vás znám už dlouho, pravda je ale taková, že jsem tě potkal pouhý týden před odletem do mně zcela neznámého města.

V Aténách jsem přitom byl krátce, jen pár dní, a vrátil jsem se někdy v půlce listopadu tohoto roku. Letěl jsem sám, a když ses mě ptala proč, proč vůbec letím sám do Atén, odpověděl jsem ti, že jsem si letenku koupil už v létě, kdy se každý budoucí výlet zdál být lehký a žádoucí.

Tehdy v červenci jsem si myslel, že je to výborný nápad zmizet, odpočinout si, poznat něco nového, jak se říká, ale když pak přišel začátek listopadu a já měl reálně odletět, nechtělo se mi.

Asi si pamatuješ, jak jsem si stěžoval a jak moc jsem s odletem váhal. Chybělo jen málo a zůstal bych v Praze, nechal bych propadnout letenku i peníze za rezervaci hotelu. V Praze už bylo chladno, nevlídně, člověk nejradši seděl doma. Navíc nejsem cestovatel. Věřím, že bych mohl strávit celý život zkoumáním okolí svého domu, tak proč létat někam daleko.

Ale odletěl jsem. Sice jsem dvě noci před odletem nespal, stále jsem váhal, ale... odletěl jsem. Vlastně bych to měl říct jinak, zdůraznit něco jiného. Tak tedy věz, že jsem asi po hodině a půl přiletěl tam, kam jsem měl, kam mi bylo osudem určeno,

Atény, které kdysi byly v tolika ohledech první, už jsou u konce.

stejně jako jsem o týden dřív přišel k tobě.

Krom teplého a slunečného počasí, které je v Aténách v první půlce listopadu běžné, jsem měl i štěstí. Nebo to možná ani nebylo štěstí, ale důsledek mé pečlivé přípravy. V každém případě jsem Atény poznával z boku, podélně, snad bych řekl strategicky, ze strategických míst, pokud by zrovna tenhle konkrétní fakt skutečně nebyla spíš náhoda.

Nechci tě tím zdržovat, takže povím jen tolik, že Atény, pokud se tam kdy vypravíš, je nejlepší pozorovat z okrajů, k kopců, na které musíš vystoupat jen z určitých stran. Na ten první od stanice metra Fix, na druhý, na slavný Lykavittos pak úplně zezadu, málem z předměstí, od stanice metra Ambelokipi. Z obou těch kopců se ti nakonec (a tohle slovo je na celé věci tím nejdůležitějším) otevře pohled na centrum, na výrazné skalní návrší, jak píše Wikipedie, na kterém stojí aténská akropole, samozřejmě, tamní největší a všeobecně známá atrakce. Nekoupíš si lístek, nepůjdeš tam, necháš tu atrakci jiným, ale pokud na Akropoli postupně pohlédneš z těch dvou výše vyjmenovaných kopců, budeš mít pocit, žes ji získala, viděla...

Budeš se tam cítit jako někde na Balkánu. Řím v sobě ještě stále má něco z Paříže, něco lesku, a jsou tam místa, ulice, a dokonce celé čtvrti, kde se jako jen průměrně vydělávající Češka nebudeš cítit dobře, ale Atény už jsou úplně jiné...

To časové udání v předchozí větě je přitom opět velmi důležité. Atény, které kdysi byly v tolika ohledech první (navštiv pozůstatky Aristotelova lycea, až tam budeš), už jsou u konce, u jednoho z konců, a opět s předstihem.

Zjištění této symetrie, zvláště když k ní připočítáš své symetrické pohlížení na Akropoli, to systematické přesouvání úhlu pohledu, aniž ses kdy zapletla s centrem, je tím nejdůležitějším poznatkem, kterého se ti v Aténách může dostat. Z těch dvou kopců ti Atény dají smysl. Balkán rád nemám, Pavlo, ale Atény, ty jsou celkem naší minulosti i budoucnosti a jsou vytrvale krásné. Záleží na nás, co uvidíme a co bude, to ti chci říct.