Příběh Johna Lennona mi zabral čtyři roky
Irský spisovatel Kevin Barry přivezl obraz města budoucnosti, kde upadá morálka, knihu U nás v Bohane. Vydává ji nakladatelství Argo. Větší pozornost však přitahuje jeho novinka Beatlebone, která vyjde v češtině příští rok. Jejím ústředním hrdinou je totiž John Lennon.
Pamatujete si den, kdy přišla zpráva o smrti Johna Lennona?
Velmi živě. Bylo mi deset, šel jsem si do trafiky koupit sladkosti a najednou jsem uviděl velké titulky v novinách. Pár měsíců předtím mi umřela matka, takže se tyto dvě ztráty v mých představách spojily. Navíc on také vyrůstal bez matky, což mi pomohlo při hledání jeho postavy.
Ještě na vás žádný fanatický fanoušek Beatles nezaútočil?
K mému velkému překvapení ještě ne! Samozřejmě je trochu problém, že Lennona každý zná a každý na něj má svůj názor. Bylo těžké najít přesvědčivý hlas. Viděl jsem s ním mnoho hodin rozhovorů a nahrávek na YouTube. Choval se hrozně proměnlivě. V jednu chvíli dokázal být okouzlující, vtipný a veselý a v následujícím momentu depresivní, paranoidní a temný. Také proto mi trvalo tak dlouho, než jsem knihu dokončil. Román U nás v Bohane jsem psal rok, Beatlebone čtyři.
Ví se, že prvotní inspiraci ke knize vždy čerpáte z místa. Kdy přišla ta k napsání Beatlebone?
Jednou v létě jsem jel na kole v oblasti Clew Bay na západním pobřeží Irska, díval se na ostrovy a hádal, který z nich je ostrůvek Dorinish, který opravdu patřil Lennonovi. Mé pocity z toho byly velmi silné, je to nádherné místo, i když zároveň tajemné a melancholické. Ještě než jsem napsal první řádku, věděl jsem, že i moje kniha bude taková.
Žil jste v Liverpoolu, kde Beatles začínali. Nechal jste se svým pobytem inspirovat?
Žil jsem v Liverpoolu více než dva roky a byla to pro mě důležitá doba. Tehdy jsem vůbec netušil, že se připravuji na román o Lennonovi, ale ve skutečnosti to tak bylo. Rešerši v pravém slova smyslu jsem však nedělal, materiálů o něm a o Beatles je moc. Hrozí, že vás zavalí. S rešerší se to nesmí přehánět. Ostatně si myslím, že je to někdy jen jeden z druhů prokrastinace.
Plánujete napsat další román o známé osobnosti?
Přísahal jsem, že už nikdy, ale poté, co jsem dokončil Beatlebone, jsem během týdne rozepsal povídku o básníku Theodoru Roethkem, protože jsem narazil na další ostrov u Irska, jejž navštívil. To nejde plánovat. Stále zažívám překvapení, co se objeví na mém psacím stole.
V knize U nás v Bohane popisujete člověka jako oběť vlastních tužeb, posedlostí – není to ale právě to, co člověka dělá člověkem?
Myslím, že ano. Hrdinové jsou posedlí minulostí a to se stává často. V duchu žijeme v minulosti, přehráváme si krásy svého mládí. V irských městech je tato nostalgie velice silná. Nikdy tam nemůžete překročit vlastní stín. A to vysvětluje temnotu a násilí v duších hrdinů.
Kolik je ve vás samém toho bohanského člověka?
I když je Bohan vymyšlené město, najdete v něm mnoho z míst, kde jsem vyrůstal – Limericku a Corku, včetně jazyka. Takže i já jsem občan Bohane.