Mladí už nemají co říci

Ve víru velkých politických změn by nám nemělo uniknout, že probíhá také generační výměna. Světovými vůdci se stávají muži kolem šedesátky a sedmdesátky. Co to znamená?

MF DNES - - NÁZORY - Vojtěch Varyš komentátor MF DNES

Staré heslo „nevěř nikomu nad třicet“se zvrátilo ve svůj pravý opak.

Donald Trump je – vedle všeho ostatního – také nejstarším zvoleným prezidentem USA, tedy pro první funkční období. Shodou okolností se stal už třetím americkým prezidentem narozeným v roce 1946. Těmi předchozími byli Bill Clinton, který do úřadu nastupoval v šestačtyřiceti, a George W. Bush, který byl zvolen ve čtyřiapadesáti. Trump přichází do Bílého domu jako sedmdesátník.

Probíhající primárky francouzské pravice byly soubojem tří mužů v penzijním věku. François Fillon a Nicolas Sarkozy jsou šedesátníci, Alainu Juppému bylo sedmdesát už loni. Nová britská premiérka Theresa Mayová je o deset let starší než její předchůdce David Cameron. Také vyzývatelé těchto lídrů jsou v pokročilém věku: hlavní soupeřka Trumpa, Hillary Clintonová, je jen o rok mladší než on, ikony radikální levice představují sedmdesátníci Bernie Sanders (v USA) a vůdce labouristů Jeremy Corbyn (v Británii).

Také v Česku věříme spíš starším pánům. V souboj dvou penzistů se změnily prezidentské volby v roce 2013, dva čerství zájemci o politické posty, Michal Horáček a Petr Robejšek, jsou také značně pokročilí šedesátníci.

Takhle načrtnutá mocenská mapa představuje značný rozdíl proti éře devadesátých let – vedle zmíněného Clintona v Bílém domě, jenž si za viceprezidenta vybral svého vrstevníka Al Gorea, se do čela Británie dostal další čtyřicátník Tony Blair, v Německu vystřídal letitého kancléře Helmuta Kohla čerstvý padesátník Gerhard Schröder a Vladimiru Putinovi nebylo ještě ani padesát, když v roce 2000 vystřídal starého prezidenta Borise Jelcina v Kremlu.

Věk samozřejmě není všechno, zejména s vysokými úřady se však obvykle pojí představa životní i politické zkušenosti, odrážející se právě v určitých šedinách. A teď se zdá, že po době, která volala po mladých a neokoukaných tvářích, po časech, kdy pro Baracka Obamu byl nižší věk a politická nezkušenost spíš výhodou, se obracíme ke světu starších.

Stáří vpřed

Nejde jen o moudrost a důraz na zkušenost. Zdá se, že změnu a reformu žádní mladí nenabízejí. Těžko si jinak vysvětlit, že zatímco před osmi lety byl nositelem změny a naděje mladý Barack Obama, dnes je to naopak starý a protřelý Donald Trump, který má energie a nápadů na rozdávání. Ještě větší podiv vzbuzuje dění na levici, kdy se nositelem myšlenek radikální změny stali dva staří outsideři. Jeremy Corbyn si osedlal Labouristickou stranu ve Velké Británii a stojí za ním davy především mladých voličů. Bernie Sanders, ročník Václava Klause, se stal mluvčím americké levice. Kromě věku je u obou radikálních opozičníků pozoruhodné, že ideově se nejvíce napájejí v šedesátých letech, opakují dávno promlčená hesla generace hippies a jejich sociální a ekonomické recepty nemají nic společného s 21. stoletím. Zamrzla snad levice v době před padesáti lety? Je vůbec schopna reagovat na výzvy současnosti?

Obdobně ve Francii se proti socialistické vládě prezidenta Hollanda nevymezuje nový či čerstvý lídr, ale o post pravicového kandidáta na hlavu státu svedli boj vysloužilý prezident Sarkozy, expremiér z poloviny devadesátých let Alain Juppé a dříve nenápadný François Fillon, jehož politická kariéra začala v raných osmdesátých letech. Fillon navíc rovněž nepřichází s ničím novým, vrací se k Margaret Thatcherové, která je pro konzervativní pravici tímtéž jako pro levici hnutí 60. let. Jako by se za tu dobu ve světě nic nezměnilo.

Mladí nemají proč se bouřit

Žijeme ve starém světě. Sociologové opakovaně dokládají, že dnešní mladá generace je co do životního stylu i názorů konzervativnější, než byli její rodiče. Stoupá věk prvního sexuálního styku, klesá spotřeba alkoholu a drog, místo sexuální revoluce se budují odpovědné vztahy. V rozporu s klišé šířenými některými tradicionalisty mladí lidé nejsou líní, odpovědně pečují o své kariéry i hypotékami obtížené domovy, nebouří se, neprotestují.

Stará poučka říká, že pokud chceme zachovat status quo, je potřeba svěřit vedení někomu mladému – bude patřičně konzervativní. Tohle si před deseti lety vyzkoušeli studenti pražské filozofické fakulty, když zvolili děkanem antiestablishmentového kandidáta, tehdy devětadvacetiletého historika Michala Stehlíka. A pak se nestačili divit, jako nový děkan hbitě vplul do zajetých vod univerzitního provozu a choval se úplně stejně jako jeho předchůdci.

Tenhle fenomén je dobře znát i v aktuálním seriálovém hitu, dílu Young Pope (Mladý papež) renomovaného italského režiséra Paola Sorrentina, v něm je zvolen papežem sedmačtyřicetiletý kardinál, který v protikladu k liberálním prelátům o dvě generace starším zastává ve Vatikánu ryze konzervativní postoje a církev začne měnit – jenže pozpátku.

Hovoří-li se o naštvanosti, vzpouře davů nebo frustraci, téměř nikdy se to netýká mladých lidí. Ti se dnes stali obhájci statu quo, brání reformám či změnám, obhajují systém a život v něm. Není divu, že mladší generace pak není schopna vygenerovat energické lídry, nové mluvčí, politiky s neotřelými idejemi. Staré heslo „nevěř nikomu nad třicet“se zvrátilo ve svůj pravý opak.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.