Fórum

bude život po Fidelovi, vlastně nikdo přesně neví. Vousatý revolucionář byl součástí každodenního života Kubánců tak dlouho, že ho spíše než jako symbol vnímali jako karikaturu, které kvůli stárnoucímu vzezření a tuhému kořínku přezdívali zombie.

Ti, kteří čekali, že ulice Havany zaplaví vlny protestů a skandování, se spletli. I nejzarytější odpůrci Castrova režimu, se kterými mám tu čest být přítelem, nevnímají Fidela černobíle. Reformy v oblasti školství a zdravotnictví mu upřít nelze. Jihoafričané berou Castra jako osvoboditele od apartheidu. Pro Angolany či Tanzance zůstává symbolem spravedlnosti a nejedna latinskoamerická země vzývá Fidela jako hrdinu, který položil základy emancipace regionu, jenž dlouho platil za dvorek Spojených států.

Mezi sloupky a skleníkem

El Comandante Fidel i na sklonku svého života provokoval. Opakující se fámy o své smrti vyvracel mihnutím se na veřejnosti, aby se následně vrátil do své nepříliš rozlehlé vily. V té v čase stráveném mezi pobýváním ve skleníku, kde si pěstoval vlastní zeleninu, a psaním antiimperialistických sloupků do státního listu Granma uděloval rady levicovým lídrům jiných zemí. Paradoxní, i když pro Fidela téměř typický je fakt, že zarytý odpůrce kapitalismu odešel na černý pátek. Den, kdy po sobě lidé jen v pár desítek mil vzdálené Americe stříleli kvůli parkovacímu místu před obchodním domem. Castrův rozporuplný odkaz bude soudit historie. Jednoduchý obrázek si na něj udělat nelze. Nejvíc bude záležet na soudu Kubánců.

Při pohledu na prezidenta republiky, který se účastní cvičné střelby na vojenské základně v severních Čechách, namáhavě usedajícího na kancelářskou židli k připravenému samopalu, umístěnému v „bojové“pozici na kancelářském stole, člověka napadne hned několik paralel. Třeba o obranyschopnosti země, schopnosti sebereflexe prezidenta, ale také o dopadu na výchovu a vzdělávání nastupující generace.

Zkusme se však omezit na paralelu vzdělávací a výchovnou. Prezident republiky je dle ústavy zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil. To znamená, že v případě válečného konfliktu, ale i každého nasazení české armády se předpokládá jeho velení, byť třeba jen formálně. Prezident by, s trochou nadsázky, měl vést českou armádu do boje.

Byly doby, kdy vůdci skutečně armády do boje vedli. Jan Lucemburský, byť slepý, vyrazil v čele svého vojska k bitvě u Kresčaku a zahynul tam. Představa prezidenta Zemana, který vede vojsko k jakékoliv akci, vyvolává cukání koutků. Ve válce není zase tak jednoduché sehnat kancelářský stůl a křeslo, aby mohl vojevůdce zavelet do útoku nebo opětovat palbu. Notabene když se nechává v čínské televizi vidět s plyšovou hračkou na klíně. Málokterý velitel armády současného světa vzbuzuje tak silný despekt.

O rybách se říká, že se jejich nelibý odér šíří od hlavy. V případě stavu české branné připravenosti bychom to pravděpodobně mohli potvrdit. Základem schopnosti vzdorovat čemukoliv je jednoduše fyzická kondice. Jak ukazují výsledky nedávného výzkumu Palackého univerzity, české děti přibírají na váze, což pochopitelně fyzické kondici nesvědčí. Stále více sedavý způsob života a časté nevědomé „uvěznění“v digitálním prostoru vedou k tomu, že nastupující generace nahrazují pohyb prázdnými kaloriemi.

Jakkoliv jde především o problém rodiny, méně už o problém školy a ještě méně o problém politické reprezentace, má-li být velitel ozbrojených sil ČR vzorem, pak je něco zásadně špatně. Jak můžeme předpokládat, že děti budou brát vážně otázku fyzické rezistence, když ji reprezentuje člověk okázale holdující škodlivým jídlům, alkoholu, kouření a naprosté absenci pohybu? Jak mocně obraz Miloše Zemana kontrastuje s obrazem T. G. Masaryka, jenž ještě ve věku současného prezidenta jezdil na koni? A jak to vysvětlovat dětem, aniž člověk sklouzne k ironii? Na to se dá skutečně těžko odpovědět.

Ti, kteří čekali, že ulice Havany zaplaví vlny protestů a skandování, se spletli.