František Strnad
redaktor MF DNES
Diktátor je titul, jímž byl revolucionář Fidel Castro častován nejvíce. Kubánský lid měl pod jeho krutovládou trpět hlady, zatímco Castro si údajně užíval přepychu jachet a luxusních vil. Veškerý život na Kubě dirigovala komunistická partaj ruku v ruce s armádou a tajnou policií. V zemi platila nulová tolerance jiného než revolučního názoru a jakýkoli náznak disentu se trestal v lepším případě mnohaletým žalářem. Toto je Kuba posledních téměř šedesáti let, jak líčí mnohá západní média i zástupy Kubánců žijících v exilu. Ideologický nepřítel prosperujícího a svobodného světa, který přežívá jen díky pevné ruce, která nad karibským ostrovem vládne.
Když jsem před necelými osmi lety přistál na letišti Juana Gualberta Gómeze pojmenovaném po afro-kubánském novináři, který sjednotil tamní černošskou populaci a svedl klíčovou roli v odboji proti španělskému kolonialismu, žádné totalitní peklo v tropickém ráji jsem neviděl. Pravda, malé domky typické pro karibskou oblast měly k honosným haciendám známým z obrázků s americkými celebritami daleko. Pulty na zboží v lokálních krámcích zely poloprázdnotou a mobily teprve začínaly prosakovat do tamní telefonní sítě. Na místních přesto nebylo znát, že by nějak strádali. Rozprávěli s klidem a humorem. Po všech směrech působili mnohem spokojeněji než věčně si stěžující a nadávající našinec.
Muž ideje
„Život na Kubě je dobrý, jen nic nemáš.“To jsem slyšel od většiny místních, kterých jsem se ptal na údajnou tyranii Castrovy diktatury. Při zmínce o Fidelovi než aby se ošili, spíše se ušklíbli. Politika se na kubánských ulicích příliš neřeší. Ne že by se místní báli, na vládu jedné partaje si za četná desetiletí už zvykli. Pamětníci vzpomínají, jaký byl život před Castrem, ještě když perla Karibiku připomínala spíše plážový bar s kasinem a hampejzem pro americkou smetánku. Rasismus byl do očí bijící, většina Kubánců žila v dřevěných boudách, na vzdělání či zdravotní péči mohla zapomenout. Pak připlulo 21 mužů na malé motorové bárce a zajistilo Kubáncům základní potřeby, které dnes civilizovaný svět pokládá za běžné. Kubánský lid a četné kouty Latinské Ameriky a Karibiku znají Fidela Castra pod jiným titulem. Říkají mu El Comandante – velitel revoluce za spravedlivější svět.
Fidel Castro byl především mužem ideje. Ideje, která se radikálně lišila od amerického snu o bezbřehém konzumu ve společnosti, která dělá z hlupáků bohaté hrdiny na piedestalu. Castrova vidina světa byla radikální. Vedle všudypřítomného hesla „!Viva la Revolución!“jí dominovalo i rozhodující „Socialismo o Muerte“(Socialismus nebo smrt). Kvůli velitelově snu zhaslo více než 20 tisíc lidských životů. Další stovky tisíc byly pošlapány ve věznicích. I to je odkaz polarizující figury Fidela Castra.
Francouzský romantik Victor Hugo napsal, že „není nic silnějšího než idea, jejíž čas nastal“. Bylo by bláhové předstírat, že Fidela a jeho muže vynesla k moci zpupnost, která se zrodila v pohoří Sierra Maestra. Kubánský lid šel s Fidelem dobrovolně. Stejně směšné by bylo tvrdit, že revoluce může být nekrvavá – sametová. Obdobné historické milníky se totiž bez krveprolití neobejdou. Mírový pochod