Dětská i vážná Elisabeth rozkouše Darcyho dopis

Tomáš Šťástka redaktor MF DNES

Na ještě zataženou scénu nastupují David Prachař s Lucií Juřičkovou coby manželé Bennetovi. Prachař jakoby slovy vypravěče uvádí osud své postavy a k rodičům jedna po druhé ztřeštěně dobíhá pětice pestře oděných sester. Opona jde nahoru a před diváky se zjeví konstrukce naznačující dům Bennetových. Květované tapety ladí s obleky dívek. Úvodní momenty inscenace Pýchy a předsudku, kterou pro pražské Národní divadlo zdramatizoval i zrežíroval Daniel Špinar, jsou hodně efektní.

Vprostřed jeviště postavený dům působí pro hlavní dívčí postavy jako zázemí, rodinné hnízdo, kam se ukrývají před namyšleným světem venku. Tam venku, kde se na plesech sice tančí společně, ale každý v jiném stylu a na jiné kroky. Rodinná jistota kontrastuje se studenými barvami vyprázdněné scény v druhé polovině stejně, jako se za tu dobu v opačné úměře promění vztah Darcyho (Pavel Batěk) k Elisabeth (Magdalena Borová).

Právě Borová hraje celé představení prim, její postava dokáže v momentu protějšek dospěle setřít, aby za minutu opět třeštila v dětských návalech energie. Skvělý výkon podává i Kateřina Winterová Sabaton. Brodén má po matce české občanství, takže to šlo, ale s necelými deseti tisíci body (fanoušci hlasují pro interprety na prvním, druhém a třetím místě, nesčítají se tedy jednotlivé hlasy, ale takto přidělené body) dosáhl jen na páté místo za Tomášem Klusem a před Richardem Krajčem.

Nicméně Brodénovu nominaci zjevně zrodil stejný mix fandovství, poťouchlosti a chuti postavit celého slavného Slavíka na hlavu. Třeba se jeho příznivci chopí šance a v dalším ročníku ho vynesou výš.

Že se s tímhle rebelanstvím v případě Ortelu sveze i frustrace z politického vývoje, je nasnadě, ostatně Slavík není nic jiného než svého druhu plebiscit.

Kontroverzní kapela k tomu všemu není v Českém slavíku úplným nováčkem a neobjevuje se ve výsledcích teprve od loňska, kdy urvala stříbro, dokonce ani od předloňska, kdy strážce morálky vyděsila v nominacích a nakonec skončila těsně pod „bednou“.

Jedna dobrá zpráva

V kompletních výsledcích ankety, které jsou k nahlédnutí na webových stránkách Slavíka, lze stopu Ortelu vysledovat až do roku 2012, kdy skončil na 167. místě. Následující rok jej 169 bodů dostalo na 105. místo.

V roce 2014, kdy se strhla první vlna protiortelovského zděšení, by se kapela pravděpodobně stala Skokanem roku, kdyby se tahle cena ještě udílela, ze 105. na čtvrté místo je to kus cesty. A protože předtím se o téhle kapele ve velkých médiích moc nepsalo, jediným vysvětlením raketového vzestupu Ortelu musí být disciplinovanost fanoušků.

Ano, účast v přímém televizním přenosu kapelu zviditelní. Navzdory tomu, že se tak stalo už loni, ovšem Ortel stále není populárnější než Gott nebo Kabát, ostatně nemá k tomu nejspíš ani potenciál. A to je jedna dobrá zpráva o stavu tuzemského středního proudu. ve vděčné roli úlisné Bingleyho sestry Carolyne.

Více než dvě stě let od vzniku zůstává (i díky Špinarově citlivé, nijak neaktualizované dramatizaci) dílo Jane Austenové moderní. Skrze zvyklosti námluv, upřímných i neupřímných dopisů či líbivost plesů k divákovi promlouvá – jakkoli to může zní banálně – opravdová pýcha a předsudek; ty z módy nikdy nevyjdou.

Tvůrci akcentují komediální prvky knihy, herci jim občasným karikováním postav pomáhají. O to více pak mrazí při vážných momentech, kdy se před Elisabeth jako přízrak znovu zjeví nápis „Darcy nikdy!!!“či kdy dívka v návalu bezmoci sráží mikrofony a kouše Darcyho psaní.

Podobně jako Manon Lescaut uvedená začátkem roku, i Pýcha a předsudek sází na srozumitelný a známý příběh, jenž v Národním natřeli a oblekli do krásných barev, tapet a kostýmů (Lucia Škandíková, Linda Boráros). Aktuální inscenace tak na jednu z předchozích činoherních premiér navazuje téměř plynule. Tématem i vizuálně.

Divadlo se plní, divák je spokojený – podobně kvalitní podívaná ho osloví třeba ještě do třetice, ovšem pak už to bude chtít něco jiného.

Pýcha a předsudek