Když je mi zima, zapálím svíčku, říká bezdomovec
Václavův příbytek má skvostný výhled na Vltavu a Staré Město. Chybí „jen“střecha nad hlavou. Vedle jednoho z pražských mostů žije šestašedesátiletý muž už desátým rokem se psem a kocourem. Je jedním z lidí bez domova zapojených do projektu Hobohemia, který zkoumá každodennost života na pražských a plzeňských ulicích.
V komůrce tvořené výklenkem ve zdi, kde Václav přespává, v noci teplota klesá pod nulu. „Se psem a kocourem to zadýcháme. Když je mi zima, tak zapálím svíčku. A když hodně mrzne, mám plynový teplomet. Zvykl jsem si. Zima je mi jen pět minut po tom, co vlezu do postele. A pak ráno, než se obléknu,“vysvětluje na dvorku ohraničeném břehem Vltavy a z druhé strany vyvýšeným betonovým podchodem.
Václav je smířený, že na ulici už asi zůstane. „Já jsem samorost. Mám hodně možností změnit způsob života, bydlet jinde v bytě nebo v zahradním domečku. Nabídky ale odmítám. Protože když od někoho něco přijmete, cítíte se pak vnitřně zavázán. A to já nechci,“vysvětluje.
„Navíc tady jsem strávil už deset let života a to se také těžko vymazává. Kdybyste to tady viděli před deseti lety, vypadalo to hrozně. Dalo mi to hrozně práce. Jsem sám na sebe hrdý, že jsem to udělal tak, jak to tady dneska je,“rozhlíží se po svém dvorku.
V otevřených poličkách má sbírku hrníčků. Nechybí starý nábytek, křesla, prádelní šňůry, několik zrcadel, obrazů a nástěnných hodin. Kuchyňský kout je vybaven nádobím a plynovým vařičem. V létě dvorek oživí květiny na několika záhoncích. Jedním z Václavových koníčků je totiž zahradničení. Vztahy s městem a policií si pochvaluje. „Mám tady pořádek, tak jim nevadím,“říká.
Seberu i dva metráky papíru
Jeho život na ulici je poměrně jednotvárný. „Dneska jsem se vzbudil v pět hodin, pustil jsem si rádio a do sedmi jsem ho poslouchal. Když jsem líný, tak vstávám i v půl deváté, v devět,“říká Václav, zatímco si před zrcadlem nanáší pěnu na holení. „Pak si dám kafe, cigáro a dělám nějaké domácí práce, peru si nebo vařím. Odpoledne beru kárku a vyrážím na svůj okruh po Letné.“
Živobytí si Václav zajišťuje sběrem papíru a starého železa. „V létě občas mám námezdní práce, třeba sekám trávu, natírám ploty, vymalovávám byty. Mám hromadu známých, kteří mě doporučují dalším lidem. Někdy se mi povede zpeněžit i věci, které lidi vyhazují,“vysvětluje Václav, který zároveň čas od času provádí zájemce po Praze v rámci exkurzí agentury Pragulic. „Něco si teda vydělám, ale i tak musím samozřejmě obracet každou korunu,“dodává a vyráží na svou pravidelnou výpravu po letenských kontejnerech. V parku na Letné míjíme lavičku obloženou igelitovými taškami. „To bude asi Péti,“myslí si Václav.
„Když je dobrý den, tak seberu i dva metráky papíru, je to o štěstí. Bývalo to ale dřív lepší, konkurence nebyla tak veliká. Dneska na mém okruhu potkám cestou třeba i pět lidí, které vůbec neznám.“
Potraviny Václav kupuje výhradně čerstvé. „Zásadně neberu jídlo z popelnic. Kupuju si párky a klobásy. Když nejsem línej, tak si dokážu i uvařit, třeba fleky, bramboráky nebo guláš. Když mi toho zbude víc, tak to rozdám kolegům,“říká.
Do hospody nechodím
Večer občas zajde na fotbal – na Spartu – nebo na mši. „Do hospody nechodím, kolem osmé hodiny zalehnu a poslouchám rádio, abych měl přehled,“říká.
Teď prožívá těžké období. Přišel o dva nejbližší přátele. „Mezi bezdomovci těžko hledáte opravdové kamarády. Já jsem měl dva. Jeden mi zemřel v březnu, druhý minulý týden. S těmi lidmi jsem prožil dvanáct let života převážně v dobrém, to se smazat nedá,“říká.
Cíl má prý jediný: „Chci tady být ještě aspoň deset let, abych přežil svého psa. Je na mě odkázaný. Kdo by si vzal starého míšence?“