Exiloví Kubánci slaví a nešetří nadějí
Nehledě na úmrtí Fidela Castra, téměř nikdo neočekává rychlé zhroucení komunistické diktatury na Kubě.
Nezdá se totiž, že by po něčem takovém byla velká poptávka, a to ani mezi mladými vzdělanými Kubánci.
I většina z nich totiž tvrdí, že Papa Fidel měl velké zásluhy.
„Buďme objektivní, Fidel přinesl mnoho dobrých věcí. Současně však udělal i mnoho špatného,“citoval americký list Los Angeles Times Mariu, studentku lékařství.
V podobném duchu hovoří i další, jsou k vládě mírně kritičtí, málokdo však otevřeně volá po zásadní změně. Těžko se tomu divit, téměř nikdo z Kubánců si dnes nepamatuje na časy bez Fidela Castra. To se pak propaganda pořádně zadře pod kůži.
I to je důvod, proč zřejmě jen hrstka Kubánců věří tomu, že úmrtí El Comandanta by mohlo jediné zemi s vládou jedné strany na západní polokouli přinést dramatickou okamžitou proměnu.
Koneckonců k ničemu takovému nedošlo ani po roce 2006, kdy chatrné zdraví přimělo Fidela Castra stáhnout se do ústraní. Systém, který vytvořil, pokračoval dál i bez
Hedvika Millerová spolupracovnice MF DNES v USA
Smrt někdejšího kubánského vůdce Fidela Castra vyvolala u kubánských emigrantů na Floridě vlnu naděje. Mnozí z nich nepřestali ani včera slavit.
Kromě slavnostních průvodů s bušícími bubny a tancem, které se odehrávaly jak na východním tak i západním pobřeží slunného poloostrova, se slavilo také v soukromí.
Co vlastně teď exiloví Kubánci očekávají? Věří, že se něco změní? Jaká je jejich představa ideální Kuby, země kam by se třeba i někdy rádi vrátili?
Od šedesátých let minulého století jich podle amerických médií do Spojených států z „ostrova svobody“uteklo přes milion. Většina jich žije na Floridě, jen něco přes sto kilometrů moře daleko od rodného domova.
Trump to nezkazí
„Do USA jsem přišel v roce 1994, utekli jsme ilegálně na lodi. Plavba trvala pět dní, byla nebezpečná, nikdo nevěděl, zda vůbec dorazíme,“říká exilový Kubánec Manuel Rodriges.
Nyní je mu devětašedesát a se svojí ženou si v Miami vybudovali firmu na uklízení, dnes mají patnáct zaměstnanců, taky Kubánců. „Smrt něj, jen s drobnými kosmetickými úpravami.
Je však třeba si uvědomit, že pro mnohé Kubánce byly i tyto drobné změny k lepšímu dříve nepředstavitelné.
Na jedné straně Raúl Castro, mladší a zřejmě podstatně zdravější Fidelův bratr, má dění v zemi stále pevně pod kontrolou, stejně jako armáda a tajná policie, které nepřipustí žádnou organizovanou opozici ani veřejný disent.
Na straně druhé se však řada věcí na Kubě za jeho vlády změnila k lepšímu. Fidel zkrátka zemřel v poněkud Fidela Castra určitě bude znamenat novou éru, už nebude ovlivňovat svého bratra Raúla, ten je jiný, Kuba se určitě otevře více celému světu,“vysvětluje s nadějí. „Obama už dobré vztahy nastartoval, nemyslím si, že by to nově zvolený prezident Donald Trump zkazil, je přece taky obchodník, ne?“dodává Manuel s tím, že na ulici netancoval, protože smrt by se neměla oslavovat.
„Moje obě dcery ale o víkendu pořádaly průvody v Naples, byly tam tisíce lidí, nejenom Kubánců,“pokračuje Rodriges. Ani kdyby se jiné zemi, než byla ta, již despoticky ovládal řadu desetiletí.
Vydá se čínskou cestou?
Díky pragmatismu Raúla Castra a také amerického prezidenta Baracka Obamy byly navázány nové diplomatické a obchodní vztahy s někdejším arcinepřítelem USA, což vzbudilo obrovské – víceméně dosud nenaplněné – očekávání.
Raúl se do jisté míry vydal čínskou cestou, uvolnil sevření ekonomiky a poprvé umožnil omezené soukromé podnikání. Řada Kubánců, kteří dnes provozují malé a však jeho předpověď splnila, vrátit na Kubu se nechce.
Raúl je jiný, Fidela jsme se báli
Třicetiletá Patty Amandasová připlula na Kubu jako dítě před pětadvaceti lety.
Ke břehům ostrova Marathon na floridských korálových ostrovech Keys prý doplavali až po týdnu. Matka jí až později přiznala, že někteří lidé z celé padesátičlenné výpravy nepřežili. Skončili v moři a stali se zřejmě potravou všudypřítomných žraloků. Patty vlastní restauraci La Sorpresa na východním střední podniky, od restaurací a kosmetických salonů po supermarkety, mu za to byla vděčná. Jeho režim umožnil také cestování – najednou i disidenti mohli dostat pasy, cestovat do zahraničí a vrátit se domů. Čeho se kubánské reformy nedotkly prakticky vůbec, to jsou politické svobody.
Znalci kubánských poměrů tvrdí, že důležité bude, co se stane, až se kubánská společnost vypořádá se šokem po Fidelově úmrtí. Tato smrt přece jen představuje psychologický zlom.
Na Kubě samozřejmě existuje sílící pobřeží u ostrova Marco Island. „Fidel nikomu chybět nebude, jezdím na Kubu každý rok, posíláme našim příbuzným peníze, situace se za Raúla hodně zlepšila, ale lidé třeba stále nemohou svobodně podnikat, nemají na to ani finance,“říká pohledná černovláska. „Já jsem lesbička, homosexuální partneři se museli před Fidelem schovávat, ale Raúl se párům stejného pohlaví otevřel, a víš proč? Protože jeho dcera je také lesbička,“dodává nadšeně Patty.
Byl to také jenom člověk
Kirenia Alvaresová vlastní malý obchůdek La Cubana v městečku Naples. Ke smrti Fidela jen dodává, že každý je jenom člověk.
„Fidel Castro sice vládl téměř půl století a špatně, ale žil dlouhých devadesát let. Byl chytrý a mnoho znamenal. Přestože mu mnohokrát usilovali o život, nakonec zemřel přirozenou smrtí,“říká Kirenia. „Na ostrově se nic nezmění, Raúl to bude mít v rukách ještě dlouho. Mně je to vlastně jedno, žiju ve Spojených státech už deset let, na Kubu nejezdím ani já, ani moji rodiče,“pokračuje.
„Svoboda podnikání a svoboda slova? Něco takového je pro Kubánce nepředstavitelné, ani by v tom neuměli žít,“dodává téměř čtyřicetiletá Kirenia. Moc nadějí Kubáncům na ostrově nedává, alespoň ne do doby, kdy bude prezidentem Raúl Castro.