Vánoce nebudou, Ježíšek se vypanáčkoval

Zakazovat vystavování jesliček na náměstí, aby se neurazili jinověrci, je slabomyslné a sebedestruktivní. Podobně krutým útokem na symboly vlastní kultury je však i postup opačný: vystrčit jesličky v listopadu. Učinit z adventu měsíční Vánoce a přijít tím nejenom o advent, ale i o samotné svátky.

Svátky jsou svaté či sváteční proto, že jsou vzácné, neobvyklé a výjimečné. A aby tato jejich kromobyčejnost zasvítila, největšímu slavení vždycky předcházelo období úplně opačné – kdy se nikdo okatě neveselí, jí se skromněji, nesvítí se, nezpívá se. Před Velikonocemi je to doba postní, radikálních čtyřicet dní odříkání, před Vánocemi advent. Čtyři týdny, kdy se odkládá i jinak běžné veselí, aby byla sváteční radost o to velkolepější. Nejde o žádný recept „úřadu pro zachování tradic“, ale o archetyp i psychologii, zkušenost s duší člověka: podstatnou částí svátečního kouzla je úleva z konce období, které jim předcházelo. Tam, kde tato příprava chybí, se ze svátků nedokáže nikdo radovat, svátky jsou nesváteční, obyčejné, žádné svátky to nejsou.

O minulém, stále ještě listopadovém víkendu města plně ovládla snaha prodloužit si Vánoce na celý měsíc. Že to ve skutečnosti nejde, protože svátky tím pádem nebudou vůbec, má zároveň mnoho lidí zapsáno ve svém podvědomí. Právě odtud pramení vzdechy „Nesnáším prosinec“, „Už aby to skončilo“, „Pod stromeček si přeju vagon lexaurinu“. Stížností na svátky, které nejsou ani trochu sváteční, přibývá úměrně tomu, jak se Vánoce prodlužují. Je to podobné, jako bychom dítě, které se celý rok těší na skautský tábor, poslali do lesa nikoliv na deset dní, ale na pět týdnů. Vrátí se otrávené, vystresované, se silným a oprávněným odporem k lesu i skautům.

Proměnu tradičních svátků by bylo možné považovat za přirozený proces, pokud by k ní společnost dospěla spontánně a svou narůstající dětinskostí by tradici vlastně rozvíjela, doplňovala a obohacovala. Jenže hybatelem měsíčních Vánoc je především byznys. Ježíšek, panáček vám v supermarketu nevříská do uší proto, abyste měli sváteční náladu, ale abyste co nejdříve zahájili nakupování nesmyslů, za které byste jindy nevydali ani haléř. Prastarý advent je pro marketing geniální časový rozvrh s příběhem. A příběh skutečně prodává: předminulý víkend byly obchody poloprázdné, minulou neděli se před nimi nedalo zaparkovat. Je sice listopad, ale vykradené a rozplizlé svátky bez náznaku radosti už byly oficiálně zahájeny.

Nákup a předávání darů je ostatně jedna z mála tradic, která se zachovala, ovšem po úmorném pětitýdenním ježíškování-panáčkování se v mnoha rodinách mění v nepříjemnou povinnost odevzdat druhému výpalné adekvátní hodnoty bez ohledu na to, co si s darem počne, zda ho vyhodí, uloží do sklepa, nebo pošle dál. Evropané tak nenavazují na tradici vlastní, ale na primitivní „potlač“severoamerických indiánů: házet co nejcennější předměty do ohně, aby se ukázalo, kdo má v kmenu převahu. Z adventních obchodů je patrné, že k tomuto přebíjení se hodí téměř cokoli, jen když je to drahé. Pro obchodníky je to jediné období v roce, kdy mají příležitost ve velkém prodávat něco, o co nikdo nestojí, někomu, kdo o to nestojí, ale kupuje to pro někoho jiného, kdo o to nestojí. Obchodník, který by se takové období nesnažil zahájit nejlépe už v létě, by nebyl normální.

Vánoce tedy nakonec požírají samy sebe, je to jejich tradice „dárkování“, jež jim v dobře šlapající tržní ekonomice bere kouzlo. Řešení není složité: investovat právě do toho kouzla. Třeba není daleko doba, kdy půvab předsvátečního odříkání objeví zážitkové agentury.