Anděl 2, spasitel pekelného roku
Hosana, chce se zvolat ve svatém nadšení. Neboť až v závěru roku, jenž českou kinematografii vedl do pekla, přichází film, který má devatero ctností všech řemesel a ještě něco navíc. Anděl Páně 2.
Může se stát, že se mu výroční ceny vyhnou obloukem se snobskou výmluvou, že je to přece „jen“pohádka. Ale to se dá říci i o Pánu prstenů: Návratu krále; Mlčení jehňátek zase bylo „jen“thriller, Chicago „jen“muzikál – a jak jim Oscary slušely.
Dole i nahoře
Navíc lze doufat, že snímek Jiřího Stracha zlomí dvojí diváckou nedůvěru: vůči upachtěné domácí tvorbě, která letos sahá početně k šedesátce, ale kvalitou leckdy k suterénu, a vůči prokletým „dvojkám“. Protože pokračování Anděla Páně dopadlo o deset procent lépe než první, původně televizní film z roku 2005. Dostalo prostor k ryze filmařskému nadechnutí a nadto sjednocuje dění na nebesích a na zemi prvkem, který se minule vyskytoval pouze „nahoře“, totiž humorem.
Úvodní návrat do nebe dýchne mile domáckou důvěrností a zahltí, ba až přehltí žertovnými narážkami od ranní kocoviny k prověrkové komisi u bran očistce. Nebeský provoz byl prostě nápad, jenž se dá rozvíjet donekonečna včetně hravých prvků Heroda či Kladiva na čarodějnice. Odkazů pro dospělé vůbec přibylo, aniž by děti rušily v jejich vnímání příběhu, a to je dobře.
Hlavně se však vtip přenesl i mezi smrtelníky díky geniálně prostému nápadu scenáristy Marka Epsteina, který jiskřivý tandem anděla Ivana Trojana a čerta Jiřího Dvořáka poslal „dolů“v jediný den, kdy tu působí samozřejmě: na Mikuláše. Což zařídí jednak zábavné skeče, kdy profesionálové vyděsí i největší rošťáky – „Marš studovat Písmo!“ – jednak až noirovou náladu tajemné noci v setmělých historických uličkách.
A nejen v nich, obrazovou nadílku sněhobílé poezie pro velké plátno si kameraman Martin Šec vyloženě vychutnává, o tricích s rozestoupenými vodami nemluvě.
Čistou souhru všech složek korunuje motiv nepsané vánoční hymny Chtíc, aby spal; i autor zpěvné filmové hudby Ondřej Brzobohatý se vytáhl, jen pod závěrečnými titulky se sešlo písní příliš, třebaže každá z nich sama o sobě obstojí.
Párky vedle hostií
„Povinný“sociální ráz příběhu o chudé krásce a zlém boháči (Bolek Polívka snad nikdy nebyl tak krásně chlípný) je sice obehraný a ve finále ledabylý, zato v drsné roli hrdinčiny dcerky dává osobitá Anna Čtvrtníčková na frak obvyklým sladkým holčičkám pro prvoplánové dojímání.
I v malých úlohách sálá z hereckých veličin od Viktora Preisse po Mariána Labudu potěšení a vrchol tvoří milostný souboj nadpřirozených bytostí; Trojan jako nositel nešťastné lásky vědomý si svých limitů jde nad rámec pohádky.
Za dosud nejlepší, tedy řemeslně nejzdatnější a nejčistší český film roku má Anděl Páně 2 osmdesát procent; pět navíc mu náleží za nevtíravost, s níž v éře zpochybňovaných hodnot pracuje s křesťanstvím. Staví-li párky vedle hostie, není to znesvěcení, nýbrž zesvětštění. A když Trojanův anděl reptá na šéfa, že „on snad už odpouští úplně každému“, nepřímo dokazuje, proč i ateisté občas potřebují Boha.