Rozhovor: architekt Rajniš

Architekt a urbanista Martin Rajniš vydal svých Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek. V knize, kterou sepsal společně s překladatelkou a herečkou Magdalenou Šebestovou, popisuje svůj soukromý život i významné projekty – Českou poštovnu na Sněžce nebo obchodní dům Máj, ale také věhlasné Sdružení inženýrů a architektů Liberec (SIAL), jehož byl členem. Jeho nejnovějším počinem je ocelovo-dřevěná vzducholoď Gulliver na střeše pražského Centra pro současné umění DOX. Umění se v ní má setkávat s literaturou.

Dětství jste prožil na Starém Městě. Chodil jste na obědy do Mánesa a na dorty do kavárny Slavie. Jak hluboko je ve vás Praha zakořeněná?

Kdybych se aspoň jednou denně nepodíval na Národní divadlo, na Mánes, na mostecké věže, na Hrad, kde si tedy musím odplivnout, co za pavouka se tam usídlilo, tak bych nebyl spokojený. Dětství si pamatuji skutečně krok za krokem, protože to bylo období, kdy jsem byl nejšťastnější v životě. Tehdy a nyní.

Teď mluvíte o naší domovině s láskou. Přesto říkáte, že se do Česka nerad vracíte. Není to škoda?

Je to škoda. Tak řekněte prezidentu Zemanovi, ať zmizí.

To by stačilo?

To je první ze sto milionů věcí, které by se musely změnit, ale je docela podstatná. Byl bych strašně rád, aby Česko bylo národ bohatých lidí. Aby bylo nás penzistů podstatně méně. Aby vydrželo více divokých, jako jsem třeba já. Aby to táhly mladé holky a mladí kluci. Holky jsou teď na řadě, na vysokých školách jsou už v přesile. Chopte se svých duševních zbraní a takové ordinérní politiky, jako je Sobotka nebo Babiš, žeňte! My chceme štěstí, a kdo nedonese štěstí, tak pryč s ním, od válu. Já mám rád Vaška Havla, přiveďte mi Vaška Havla.

Navštěvoval vás Václav Havel někdy v Jedlové, kde jste žil a pracoval společně s dalšími kolegy z legendárního Sdružení inženýrů a architektů v Liberci?

On tam nikdy nepřijel, protože věděl, že v tom okamžiku by nás okamžitě vyházeli. Na Jedlové si o nás mysleli, že jsme parta „buzerantů“. Chodilo k nám málo žen a byli jsme tam samí chlapi, svítilo se do tří do rána, tak místní lidé usoudili, že tam pácháme orgie. Naší orgií však bylo kreslit čáry na papír – za deset let jsme udělali čtyři sta projektů. To byla moje škola, kde jsem se naučil alespoň trochu projektovat.

Ze čtyř set projektů se realizovaly čtyři. Které by si zasloužily oživit?

Určitě by to bylo muzeum do města Most od Emila Přikryla nebo jeho hasičská zbrojnice, realizaci by si zasloužilo i rozšíření hřbitova v Jablonci, které jsme dělali s Míšou Brixem. Ale vezměte si to – ze čtyř set projektů se realizovaly pouhé čtyři. Když si to člověk srovnal v hlavě, řekl si – od toho musím jít pryč. Bolševik to brzdil v takové míře, že se nedalo normálně pracovat. Nebylo nic. Nebyly židle, nebyla světla, nebyly schody, nebylo zábradlí. Velký barák se skládá z několika desítek tisíc jednotlivých dílů, a když třeba sedm tisíc chybí, tak se staví blbě.

Společně s kolegy z vašeho sdružení Johnem Eislerem a Miroslavem Masákem jste postavili pražský obchodní dům Máj. Pamatujete si, co tam stálo před ním?

Pamatuji si na dům, který tam postavili po bombardování Prahy. Byl to Dům u Vaňhů, takový dřevěný baráček, a otec, když měl peníze, mě tam vodil na humrové chlebíčky. Ty mi neskutečně chutnaly. Ale po roce 1948 to skončilo.

Cítil jste velkou zodpovědnost, když jste Máj projektovali?

Měl jsem strašně stažený zadek. Bál jsem se, že oblíbené místo mého dětství uděláme špatně. A pak se v květnu roku 1975 Máj otevřel, lidé na něj začali hromadně nadávat a to mi rvalo srdce. Byl jsem smutný. Nechápal jsem, proč se jim nelíbí tak jako mně. Na projektu jsme dělali jako koni několik let! A pak mi došlo, co se stalo – lidé a architektura se rozešli. Společnost se vzdálila, moc rychle se proměnila a architektura té rychlosti nestačí. Musíte však uznat, že třeba pražské obchodní centrum Nový Smíchov vklouzlo do města mnohem něžněji než Máj. Je totiž obestavěné malými baráčky a ty mu dělají kabátek, velké tělo zůstalo vevnitř.

Chyba Máje tedy je, že stojí na rohu a vyčnívá?

Přesně tak, je špatně umístěný. Jenže, co je to obchoďák? Nic úžasného, jen taková bedna, v níž se prodává bezcenné zboží, které se vyměňuje za těžce vydělané peníze chudých lidí. Takže obecně vzato – celkem hnusná záležitost.

Před pár lety jste se s kolegy architekty pokusili Máj vylepšit.

Ano, po čtyřiceti letech jsme ten barák navrhli znovu. Zvýšili jsme ho a nahoru přidali posuvnou střechu, odkud by bylo možné vidět až na Hradčany.

Společnost Tesco, která v budově sídlí, projekt realizovat nechtěla?

Lord Teskoun to nechtěl. Poslal nás do háje. Ale alespoň nám zaplatili tu studii.

Pražská část Anděl, kde stojí vaše OC Nový Smíchov, má oproti zbytku města specifickou povahu. Je divočejší. Lidé si stěžují na bezdomovce či narkomany. Vadilo to nějak při realizaci projektu?

Bezdomovci a feťáci jsou vesměs ve všech městech, a pokud je město udělané dobře a najdou se v něm zálivy, kde si můžete sednout, oni tam přijdou. Pro mě jsou synonymem toho, že město má místy správnou strukturu.

Takže k městu patří?

Ano, značí, že město konečně vypadá jako opravdové město. Když tam byly fabriky, tak co by tam dělali? Akorát by je vyhnali pryč. Zatímco tady si posedávají a polehávají. A proč ne? Vždyť já jsem začínal jako bezdomovec, houmlesák v Paříži. Proč bych jimi teď pohrdal?

Kdybyste tedy nyní stavěl další obchodní centrum v Praze, jak byste postupoval?

Vzal bych velký blok původních domů, vyholil ho zevnitř a do toho zasadil obchodní dům. To je totiž jediný možný způsob, jakým jde uchovat měřítko, rytmus, kterého si čím dál víc vážím, ale i historii místa. Město si má své dobré baráky zachovávat. Architekt by měl žít dvě stě let, aby se to všechno naučil. Každý dům, který děláte, vám něco přinese. Pokud má člověk trošku sebekontroly a sebekritiky, tak si vždycky shrne, co je špatně, a to i když se mu práce líbí. Architektura je od toho, aby se líbila všem a hned. Takové domy chci dělat a někdy se to povede.

V knize jste se nazval lenochodem. Je to opravdu tak?

Ano a s architekturou se to má stejně. Jako lenochod zůstává stát vzadu, společnost s ní ztratila kontakt. Když si v baroku statkář stavěl statek, mohl si ho postavit, jaký chtěl, ale zároveň věděl, že musí dodržovat spoustu nepsaných pravidel. Společnost byla svázána tichými dohodami, nepsanými pravidly hry. Kdyby byl statek „úleťácký“, tak by dostal nakládačku a musel by opustit vesnici. S příchodem moderní doby toto zmizelo. Domy si už nestaví ten, kdo v nich bydlí. To se stane málokdy. Vždyť normální člověk neví, jak je postavit a z čeho – ze skla, ze dřeva, z kovu?

Jaké je být architektem v dnešní době?

Je to neskutečně drsná práce. Dřív architekti dělali sem tam kostel, zámek, jednotlivosti. Už takových dvě stě let se architektura rozdrobuje, což začalo po konci napoleonských válek – lokomotivy, ocel, sklo, parníky. Do toho jsem se narodil. Co zbývá mně? Ústupky od pravé architektury. Žiju v zemi, kde nemůžu dělat high-tech architekturu, ačkoliv se mi moc líbí. Nejsou tu statici, peníze ani technologie. Eva Jiřičná ji může vytvářet v Londýně, ale mně by se v Praze vysmáli.

Kolik máte ročně projektů?

S kolegy z ateliéru Huť architektury jsme plodní jako australští králíci. Děláme jich čtyřicet až padesát ročně. Dřív jsem byl pomalejší, to jsem dělal pár projektů za rok. Nyní vím, že si k tomu v pondělí sednu a do víkendu musí být studie hotová. Mozek neustále mele, pracuje a je připravený. Teď mám v hlavě naskládáno kolem dvou až tří tisíc projektů.

Je vidět, že máte opravdu neskutečnou paměť. Spousta lidí neví, co včera snídala, a vy v knize zvládáte vzpomínat na absolutní detaily. Jak je to možné?

Víte, já mám celoživotní sen, abych zažil jeden rok, kdy si budu pamatovat každý den. Třeba na cestách, s výjimkou dlouhých plaveb, kdy jeden den splývá s tím druhým, to jde. Když jedu po pevné zemi, pamatuji si vše po dnech. Cestu po Jižní Americe vám mohu odvyprávět úplně celou, a to trvala tři a půl měsíce!

To je ale zčásti dané i tím, že to jsou nevšední, nové momenty, kdy člověk neustále něco poznává.

Každá cesta je totiž úžasná, a tak si člověk zapamatuje všechno důležité. Ale že bych si třeba vzpomněl, že jsem toho a toho roku v té a té třídě ve škole dostal trojku, tak to nemůžu sloužit.

Mají tyto momenty, i když si je nepamatujeme, smysl?

Dávají smysl jako celek – jak jsou dlouhé, zraňující, jak člověka udolají. To má smysl a to v člověku zůstává. Je to jakýsi pohon naší cesty ke svobodě.

Rok 2034 v knize označujete za svůj osudný. Na co všechno se tedy můžeme od Martina Rajniše ještě těšit?

Víte, já teď plánuji, že bych to asi nakonec ještě raději protáhl...

Žiju v zemi, kde nemůžu dělat stavby jako Eva Jiřičná v Londýně. Tady by se mi vysmáli, tvrdí architekt a urbanista Martin Rajniš.