Gábina už nic zapomenout nemůže, říkám si
V roli šéftrenéra vede biatlonovou reprezentaci. „Je mojí druhou rodinou,“říká Ondřej Rybář, kterého dva roky po sobě vyhlásili českým trenérem roku.
se i naše pole působnosti. I když občas se musím nad některými problémy zasmát, přijdou mi už docela absurdní.
Například?
Teď jsme dlouho řešili, jestli čepice závodníků budou mít pět švů, nebo čtyři. Někomu sjíždí z hlavy, jiným zase ne. Ale i tohle jsou drobné detaily, které vás při závodě mohou rozhodit.
Dobře, čím vším tedy v rámci své funkce jste? Koučem, koordinátorem, úředníkem, psychologem, občas i manažerem, řidičem...
Ne, nechci, aby to takhle vypadalo. To bych si pak myslel, že jsem vším. Nejradši říkám, že jsem součástí fungujícího týmu, kde se snažíme jeden druhému vypomáhat. Dokonce i sportovci nám s některými věcmi pomohou.
Sportovci? Jak?
Michal Šlesingr je velmi šikovný přes počítače, ochotně nám vytváří a vylepšuje analýzy. A na organizování společných akcí, třeba kvůli oblečení, je zase výborný Michal Krčmář. Všechno s dalšími sportovci vykomunikuje, vyrobí si i potřebné tabulky.
S čím pomáhá Gabriela Koukalová?
Ta je výbornou designérkou. Když je zapotřebí dát někomu něco na památku nebo jen napsat přání, od Gabči to má samozřejmě větší váhu.
Nabídka postu šéftrenéra vás v roce 2014 svým způsobem zachránila pro český biatlon, že? Tehdy jste chtěl coby trenér mužů u reprezentace skončit a stáhnout se, abyste trávil více času s rodinou.
To ano. Byl jsem definitivně rozhodnutý, že po hrách v Soči z rodinných důvodů skončím. Mám dva kluky, chci jim dát co nejvíc svého času.
Jenže jste to neudělal. Proč?
Protože ten biatlonový tým je taková moje druhá rodina. Cítil jsem, že i oni si zaslouží, abych s nimi byl nějakou formou dál. Proto jsem nakonec zůstal. Ta má funkce je teď mnohem víc koordinační. Nemusím už být na všech závodech nebo soustředěních.
Druhou možností tehdy bylo, že byste přijal nabízenou práci v obecním zastupitelstvu Všelibic. Umíte si představit, že byste nyní denně seděl na úřadě?
Jasně, asi by to nebylo takové, jako kdybych trénoval. Trenéřina v terénu mě naplňuje nejvíc, ale na druhou stranu, Všelibice jsou obec, ke které patřím. Mohl bych pracovat pro lidi a být blíž rodině. Každopádně rozhodl jsem se jinak. A když se už člověk rozhodne, neměl by svých rozhodnutí litovat.
Tak trochu mi připomínáte perpetuum mobile. Když se výjimečně nevěnujete biatlonu, tak stavíte rodinnou vodní elektrárnu a domácí tělocvičnu nebo se staráte o váš kus lesa. Vydržíte chvíli v klidu?