„Anomálie“Tchaj-wan

Nastupující americký prezident Donald Trump opakovaně zpochybnil jeden ze svatých grálů světové politiky: zásadu jediné Číny.

Minulý týden si telefonicky povídal s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen (byl to první známý přímý kontakt mezi prezidenty obou zemí od roku 1979) a nyní dokonce prohlásil, že Spojené státy „by se nemusely držet své dlouhodobé pozice, že Tchaj-wan je součástí jediné Číny“.

Čína, podrážděná na svém nejcitlivějším nervu, je vyvedena z míry a zuří. Trumpův výrok však označila za diplomatický přešlap i část amerických politiků.

Z Pekingu se ozývají výhrůžky o vážných dopadech zpochybňování této „svaté“zásady míru a stability v Tchajwanském průlivu. „Pokud se tato zásada naruší či poškodí, pak zdravý a stabilní rozvoj čínsko-amerických vztahů nepřichází v úvahu,“nechal se slyšet An Feng-šan, mluvčí Úřadu pro záležitosti Tchaj-wanu.

List The Global Times, jedna z hlásných trub čínského režimu, varoval přímo Trumpa: „Je známo, že pýcha předchází pád!“

Podobná vyjádření je možno považovat za běžný politický folklor. Přinejmenším zatím. Mnohem důležitější je, co Donald Trump svým systematickým okopáváním Číny vlastně sleduje. Opravdu chce tak razantně změnit kurz americké politiky, nebo si jen Čínu „naklepává“, aby byla povolnější k ústupkům v jiných oblastech?

Z dosavadních Trumpových prohlášení zatím vyplývá spíše to druhé – že mu jde hlavně o byznys a o narovnání dlouhodobé nerovnováhy v obchodě s Čínou, jak ostatně několikrát řekl ve své předvolební kampani.

O byznys jde v první řadě

„Zcela rozumím politice jedné Číny, ale nevím, proč bychom jí měli být vázáni, než s Čínou uzavřeme dohody týkající se jiných věcí, včetně obchodu,“prohlásil Trump předevčírem v rozhovoru s televizní stanicí Fox News.

V interview dále kritizoval Čínu za její úpravy kurzu jüanu, expanzivní politiku v Jihočínském moři nebo za příliš mírný přístup k Severní Koreji. „Nechci, aby mi Čína diktovala,“dodal.

Těžko říci, zda se čím dál mocnější Čína nechá tímto přístupem zlomit. Pro tamní vůdce by to znamenalo ztrátu tváře a na to jsou Číňané nesmírně

Tchaj-wan je mezi světovými státy podivnou raritou. Snad kolem žádné jiné země ostatní tak bázlivě nenašlapují, nedělají trapné kotrmelce, jako kolem tohoto ostrova na jihovýchodě asijského kontinentu. Ve vztahu k žádné jiné zemi nebují tolik pokrytectví.

Je to dáno především tím, že vlastně málokdo tuší, čím Čínská republika na Tchaj-wanu opravdu je. Čína ho považuje za nedělitelnou součást svého území a za vzbouřeneckou provincii, která se dříve nebo později „dobrovolně“vrátí do její náruče. Nic jiného nechce slyšet.

Drtivá většina světových zemí včetně Spojených států a také České republiky na tuto politiku „jediné Číny“přistoupila. Peking hákliví. Nemají rádi, když je někdo do něčeho takto okatě tlačí.

Euforie i obavy na ostrově

Situace do určité míry paradoxně vyvolala znepokojení části politiků na samotném Tchaj-wanu, který by se z Trumpova přístupu měl vlastně radovat. V prvních reakcích však převládaly obavy, aby se ostrov nestal jen jakousi obětní figurkou ve velké hře supervelmocí.

Když Trump zvedl prezidentce Cchaj Jing-wen telefon, mnoho Tchajwanců to potěšilo, přece jen diplomatická izolace jejich země se jim nezamlouvá. Euforie se ale vytrácí – viděno zevnitř, jsou tu přece jen značná rizika. „Být pákou k vynucení ústupků od Číny, to pro Tchaj-wan není dobré postavení,“řekla CNN Joanna Lei, bývalá poslankyně. „Čína by určitě ukvapeně nereagovala vůči USA či Donaldu Trumpovi, snadno však může přitvrdit vůči naší zemi,“dodala.

Je to logická úvaha. Čínská média ostatně už vyzývají k „potrestání Tchaj-wanu“. „Trump možná dělá přesto při nejrůznějších příležitostech ostatní země upozorňuje, aby nejednaly s tchajwanskými představiteli a nebudily tak zdání, že uznávají samostatnost ostrova.

Všechny atributy státnosti

Přitom Tchaj-wan funguje od roku 1949 de facto nezávisle. Má všechny atributy státnosti – prezidenta, vládu, volený parlament. Cizinci, když jedou na ostrov, nežádají o víza (pokud je potřebují) v Pekingu, ale v Tchaj-peji.

Přestože více než polovina Tchajwanců by dala přednost nezávislosti, ostrovní stát ji nikdy oficiálně nevyhlásil. Tamní politici se obávají reakce Pekingu, který vyhrožuje, že v takovém případě zasáhne proti Tchaj-wanu vojensky. Důsledkem tento rozruch proto, že se snaží získat jisté výhody... Měli bychom mu vyslat vzkaz potrestáním tchajwanské vlády, například posílením vojenských pozic namířených proti ostrovu,“uvedl v nedávném úvodníku deník The Global Times. Peking už zintenzivnil letecké hlídky kolem Tchaj-wanu a vyslal své bombardéry schopné nést jaderné zbraně nad Jihočínské moře.

Na to včera symbolicky odpověděl velitel americké Tichomořské flotily admirál Harry Harris: „Pokud Čína bude pokračovat v přehnaných nárocích v Jihočínském moři, jsme připraveni se jí postavit.“V širším asijsko-tichomořském regionu se zjevně stupňuje delikátní válka nervů.

Ale zpět k Tchaj-wanu. Tamní zákonodárce Lo Chih-cheng z vládní Demokratické pokrokové strany komentoval nynější mocenskou hru takto: „Je velká otázka, zda nová politika pana Trumpa je v zájmu Tchaj-wanu. Jsme velmi znepokojeni tím, co všechno z toho ještě může povstat.“ tlaku mocné Číny a výše zmíněných obav je pak toto schizofrenní mezinárodní postavení země.

Paradoxní je, že dříve to bylo přesně obráceně. V období od roku 1949 do roku 1970 byla tchajwanská vláda všeobecně uznávaným svrchovaným představitelem celé Číny. Tento stav se změnil až počátkem 70. let v souvislosti s přehodnocením politiky Spojených států vůči Pekingu. USA se rozhodly normalizovat své vztahy s nejlidnatější zemí světa a získat strategického spojence proti SSSR a východnímu bloku. V říjnu 1971 pak Valné shromáždění a Rada bezpečnosti OSN vyloučily Tchaj-wan z OSN. Jeho místo zaujala komunistická Čína. Režim na ostrově se ocitl v mezinárodní izolaci.

Co Donald Trump sleduje svým opakovaným okopáváním mocné Číny: jde o další z jeho pověstných show, nebo je za tím promyšlená politika?