Ondřej Hudeček
antropolog
Smrtí kubánského vůdce Fidela Castra ztratil svět muže, který byl pro mnohé hrdinou, ale jeho odkaz posoudí až historie. Alespoň tak to tvrdilo oficiální stanovisko Evropské komise, v němž prý její představitelé vážili každé slovo. Dodatečné vysvětlení mluvčího komise Margaritise Schinase, že kritika Castrovy podpory invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 je „český zúžený pohled na dějiny“, vedlo posléze i ke stížnosti několika českých a slovenských europoslanců, adresované formou otevřeného dopisu předsedovi Evropského parlamentu. Podobné vyjádření ke Castrově smrti však zaznělo také z Bílého domu. I podle Baracka Obamy platí, že Fidel Castro byl výraznou postavou s mimořádným vlivem na světové dění, která teprve bude souzena historií.
Nejvyšší představitel Spojených států amerických i předseda Evropské komise se tudíž vyhnuli prakticky jakémukoli hodnocení osoby bývalého kubánského prezidenta. Podle jejich názoru je právě toto práce historiků a úloha historie. Ve zcela jiném kontextu tento přístup loni na jaře pregnantně vyjádřil tehdejší jihomoravský hejtman Michal Hašek z ČSSD, když reagoval na tzv. Deklaraci smíření, v níž zastupitelé města Brna vyjádřili lítost nad oběťmi nuceného odsunu Němců z města v květnu 1945. Na svém profilu na sociální síti tehdy uvedl: Historii a její hodnocení ponechme historikům.
Hleďme kupředu
Politici podobnými prohlášeními sdělují občanům, že by se měli soustředit především na budoucnost. V našem středoevropském prostoru si nelze nevzpomenout na 90. léta a vítězné heslo polského prezidentského kandidáta Aleksandera Kwaśniewského „Zvolme budoucnost“, nebo slavnou metaforu Václava Klause o zpětném zrcátku, které je v autě sice naprosto nezbytné, ale musí být vždy mnohem menší než přední sklo, skrze které hledíme kupředu.
Zatímco o budoucnost chtějí pečovat politici, minulost má být podle této logiky doménou odborníků, především historiků, jež právě část politiků vnímá jako soudce nad dějinami. Koncept historika-soudce byl u nás koneckonců prosazen až do platné legislativy. Jedním ze zákonem daných úkolů Ústavu pro studium totalitních režimů je totiž „zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody a období komunistické moci“.
Historici a historičky v jistém smyslu soudci jsou. Navzdory přesvědčení zákonodárce totiž neexistuje žádná historie, která by byla objektivní a nestranná, neboť v ní vždy svou roli hrají hodnotové orientace badatele. Taková je praxe historie, vědní disciplíny, která ani jiná být nemůže. Rozdíl je ovšem v tom, když historikovy hodnoty či politická stanoviska (nevědomě) ovlivňují výběr a interpretaci pramenů, a když jsou jimi přímo (úmyslně) diktována. V prvním případě zaujímá historik určité stanovisko k danému tématu a pramenům na základě svých subjektivních preferencí, a je mu jen ke cti, když je sdílí i se svým čtenářem. Ve druhém případě se jedná o