Saša Neuman
Václava Havla jsem poprvé potkal v sobotu 25. listopadu 1989. Ač nedisident, přimotal jsem se do Občanského fóra a už jsem tam zůstal. John Bok, který se Standou Milotou organizoval Havlovu „ochranku“, neřešil, že mě vidí prvně v životě: „Hele, na pláni to mám dneska jištěný. Potřebuju ale někoho k Havlům domů.“A tak kráčím na Rašínovo nábřeží.
Paní Olga Havlová mě přijímá laskavě a já si stavím židli ke dveřím a dělám vrátného a recepčního. Nervózně čekám, až Václavu Havlovi, kterého jsem osobně neznal a nikdy nepotkal, skončí revoluční šichta a přijde domů. Šichta končila někdy kolem jedné v noci. V domě nebyl výtah a bylo to třetí patro plus mezanin. Hoši z ochranky nebyli žádní pistolníci nebo karatisti, ale basketbalisti z FTVS, takže dlouháni, aby Václava Havla mezi nimi na ulici nebylo vidět. Do třetího patra vyběhli bez problémů. Ne tak pan Havel, který si v těch dnech zapaloval jednu od druhé. Takže ho tam napůl vynesli, zabouchali na dveře, a když jsem otevřel, vhodili neformálního vůdce revoluce dovnitř a mazali domů.
A tak jsem poprvé viděl in natura Václava Havla. Vlastně mi do života vběhl. Stěží popadal dech. Jsou to zvláštní situace. Lidské tělo by vlastně takový zápřah snad ani nemělo unést. Ale čertví jaké všechny energie krz takového člověka proudí. Ne, ještě nešel spát. Vydal se do kuchyně za Olgou a jako každou noc ještě nejmíň hodinu probírali, co všechno se za den událo.
Kdepak Olga. Potom, co umřela, bylo už Havla jenom půl.
V roce 1994 jsem z Hradu odešel a od té doby se s ním vlastně neviděl. Až v neděli 11. prosince 2011. Tibetský dalajláma byl hluboce znepokojen zdravotním stavem svého přítele. Přivolal nejbližšího tradičního tibetského lékaře, který sídlil v Polsku. Doktor s asistentem jeli celou noc autem. A já, jako člen doprovodu tibetského dalajlámy a zároveň bývalý Havlův spolupracovník, jsem lékaře doprovodil do vily v Dělostřelecké ulici. Václav Havel už byl slabý jako ptáček a ani slovutná tibetská medicína s tím nemohla nic převratného udělat. „Á, Sáša,“pravil jako vždy, když jsme se v průběhu těch šestnácti let po mém odchodu z Hradu setkali. Bylo to jen párkrát. Když jsem na jeho šedesátých narozeninách viděl ty nekonečné fronty „na Havla“, zařekl jsem se, že ho nebudu obtěžovat. A teď nás osud najednou opět svedl dohromady, doslova v hodině dvanácté. Sestřička boromejka prohlásila, že pan Havel musí něco sníst. Podíval se na housku a sýr, pak na mě a řekl: „Nedáš si se mnou?“Opravdu ze srdce rád, pane prezidente.
Ještě jsme se domlouvali, že s tibetským lékařem zajedeme za Václavem Havlem na Hrádeček, ale 18. prosinec 2011 přišel dřív, než jsme všichni čekali.