Milan Hofman
kousky bábovky. Byli jsme úplně šťastní, protože předtím za dva dny snědl sotva půl rohlíku.
Myslím na něj pořád. Mám jeho fotky v knihovně, a tak ho mám pořád před očima, projdu kolem něj denně i desetkrát. I můj syn ho zbožňoval a staral se o něj se mnou. Pomáhá mi, že se s lidmi kolem něj často scházíme. Dojalo mě, co lidí se sešlo na pohřbu. Jen mě někdy mrzí, když mám pocit, jako by si to lidi už víc neuvědomovali. Pravda a láska je dneska nadávka a pošklebek.
Byl to výjimečný člověk. Už takového nepotkám. Pro Václava Havla jsem pracoval od revolučních dní do března 1991. Poprvé jsem ho viděl, když k nám přišel na služebnu se svou suitou. Byla to taková nudle, ve které jsme se tísnili a vyčkávali na akci. Nejdřív na nás koukal s nedůvěrou, ale po chvíli se ukázalo, že je to hrozně milý člověk, zajímavý a hlavně strašně vtipný.
S ním jsem neměl možnost se najíst. Byli jsme třeba v Lánech, dostal svoje jídlo, moc toho nesnědl. Vzal si svůj kastrůlek a přišel za námi do kuchyně: „Kluci, můžu se s vámi najíst?“To jsme věděli, že je po jídle, protože když začal vyprávět ty svoje příběhy, už se jídla ani nedotkl. A my taky ne, jak jsme se smáli.
Vzpomínám si třeba na historku, jak mu přivedli do Lán koně, aby se na něm projel. Popisoval nám, jak na něj nedůvěřivě koukal a pořád si ho prohlížel, až se ho zeptali, jestli se něco děje. A on říká: „Prosím vás, kde to má brzdu?“Práce s ním byla zábavná a nikdy ne stejná. Někdy se rozhodl změnit plán a my museli improvizovat, třeba když si chtěl zaskočit do hospůdky. Byli jsme na to zvyklí a nevadilo nám to, ale když jsme to udělali v Americe, tamní bodyguardi byli úplně vedle a nechápali, jak to můžeme vydržet. Kamkoliv jsme s ním přišli nečekaně mezi lidi, vždycky byly dvě reakce: nejdřív překvapení a potom radost. Lidi se usmívali a každý se s ním pokoušel pozdravit. Tím se naše ochrana stávala trochu komplikovanější, ale ne moc, protože dokážete lidi odhadnout. Když má někdo upřímný úsměv ve tváři, víte, že nebezpečí nehrozí. Taky se nikdy nic nestalo.
Naposledy jsem ho viděl v hospodě, kam za námi přišel. Scházeli jsme se ještě mnoho let a on občas dorazil i přesto, jak málo měl času. Mám od něj jen pár drobností. Třeba podepsanou vizitku, tu si schovávám. Vzpomenu si na něj často. Na člověka, jako byl on, nikdy nemůžete zapomenout.