Ústava v dnešní podobě dalších 25 let nevydrží
„Bez českého národa by nebyla suverénní Česká republika,“říká právník Aleš Gerloch, který přišel s myšlenkou zanést „národ“do ústavy. Vzbudil údiv.
Podle profesora pražské právnické fakulty Aleše Gerlocha je dnes pojem národ úzce spojen se státním občanstvím a je žádoucí, aby byl upraven a zakotven hned v prvním článku ústavy. Svou myšlenku přednesl na bilanční konferenci o stavu ústavy a ústavnosti v Česku, která se konala v rámci Pražského právnického podzimu. „Národ je státotvorný prvek, který by měl být vyjádřený v ústavě. Není tím samozřejmě myšleno ‚nic než národ‘, ale ‚také národ‘. Znamená to, že každý státní občan, který se nehlásí k tomu, že je příslušníkem národnostní nebo etnické menšiny, je příslušníkem českého národa. Je to jeho rozhodnutí a nevylučuje určitou dynamiku obměny národa, ale v přirozeném migračním pohybu. Umělým migračním vlnám je třeba se spíš bránit,“říká Aleš Gerloch.
Někteří právníci, zejména soudci, na váš návrh reagovali přinejmenším s údivem. Někdo mluví o zbytečnosti,
Můj návrh zní: „Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty. Právním výrazem tohoto trvalého svazku je institut státního občanství.“Otázka nebezpečnosti mi tedy není jasná. Srovnáme-li českou ústavu se slovenskou, která byla přijímána v obdobných časových podmínkách jako česká, v preambuli slovenská ústava přímo spojuje tři prvky, které navrhuji já, to znamená národní, občanský a menšinový prvek. Myslím tedy, že jde o něco, co řeší nedokonalost v naší ústavě. V mezinárodním právu a právu Evropské unie se používá pojem národní státy nebo národní soudy. Je to běžné a není to spojováno s etnickou příslušností k určitému národu. A samozřejmě připomenu Organizaci spojených národů, která je základní univerzální mezinárodní organizace. Vychází se z toho, že existují národy, a ty mají spolupracovat.
Na nebezpečnost je poukazováno nejspíš kvůli nezdravým nacionalistickým tendencím, které se v Evropě vyostřují. Jsou zde jisté obavy, zda se nebudou posilovat právě tyto vášně...
Podle mě je nutné rozlišit vlastenectví a nacionalismus, nebo dokonce šovinismus jako formu agresivního nacionalismu. Vlastenectví je přirozená vlastnost, kterou by příslušník každého národa měl pociťovat, a nevylučuje, že národy spolupracují a jsou v mírovém soužití. Objevují se sice extrémní názory, které lze shrnout do sloganu „nic než národ“, ale v případě mého návrhu je myšleno „také národ“. Tedy nezapomínejme na národní identitu.
Takže jde o posílení pocitu vlastenectví a identifikace s národem ve společensky složité době?
Jde spíš o to, co má ústava vyjadřovat v základních článcích nebo preambuli. Toto je jedna z těch věcí, která tam chybí. Už federální ústava počítala s tím, že existují národní státy Česká republika a Slovenská republika. Pojem národ prosadil i Masaryk do ústavy z roku 1920. Chtěl, aby byl národ chápán jako politická entita, proto také ta jeho myšlenka československého národa, která nemá znamenat jen etnickou příslušnost, ale určité sepětí těch, kdo žijí v daném státě. Bez myšlenky československého národa by Československá republika nevznikla. Je nečekané, že v roce 1992, kdy byla ústava přijímána, jsme v ní pojem národa nevyjádřili. Ale objevuje se u České národní banky, kde by být nemusel, je to státní banka. Vlastně nemáme ústavně ujasněné, co chceme. Chceme se zbavit národní identity? Anebo s ní přece jen chceme pracovat? Podle mě je správné s ní pracovat.
Překvapily vás odmítavé postoje k vaší myšlence?
Myslím, že myšlenka národa není věc nová, táhne se naší novodobou historií a je třeba si to více uvědomit. Není žádoucí nějaké odnárodňování a jakési umělé přístupy, které budou existenci národů potlačovat. Proč odmítat pojem národ? Zřejmě je za tím skryt nějaký úmysl, který by mohl spočívat v jakémsi kosmopolitismu nebo prosazování zájmů jiných národů na úkor našeho.
Jaký vliv bude mít příchod odlišné islámské kultury na naše základní práva a svobody?
Je třeba si uvědomit, že rozhodující je otázka kvantity. Při určitém množství už těžko budeme schopni náš vliv, představy a hodnoty prosazovat.
Jaké množství je dle vás už příliš?
Slavný lékař Paracelsus říkal: Jen množství rozhodne, zda je látka lékem, nebo jedem. A to platí i zde. Evropa si nemůže dovolit miliony imigrantů, které by každý rok přicházely, protože během deseti let by se vytvořila situace – pokud už se v některých státech nevytváří – těžko zvládnutelného problému, a to v řadě aspektů. Jedním z těch klíčových je nepochybně kulturní soužití. My i všechny státy Evropské unie musíme trvat na tom, že zde musí být respektováno právo, které se tu vytvářelo od konce 18. století, s jeho základními rysy, které se prosadily a jimiž je například rovnost občanská, rovnost před zákonem, otázka sekulárního státu, tedy oddělení práva a náboženství coby rozdílných normativních systémů. Kdo chce trvale žít na území některého členského státu Unie, musí to respektovat, nikoli trvat na svém odlišném právním systému, případně časem prosazovat, že se jeho představě musí podřizovat ostatní.
Jak státy, které dnes stěhování národů čelí, mají své evropské principy ochránit? Bude třeba nových právních úprav, například co se týče náboženských svobod, aby Evropa zůstala taková, jaká je?
Jde tu o tři roviny. První se už letos realizuje a spočívá v tom bránit se masové, nekontrolované, živelné nebo třeba někým možná vytvářené migraci. Znamená to například jednat se státy, kde se migranti zdržují, důsledně kontrolovat hranice, rozlišovat ekonomické uprchlíky od těch, kteří mají důvody politické či humanitární.
Druhou věcí je pomoci změnit situaci ve státech, odkud uprchlíci přicházejí. Přispět ke zlepšení situace společenské i ekonomické a k ukončení válečných konfliktů. To není jen na evropských státech, ale na celém mezinárodním společenství. Významnou roli mohou hrát Německo, Francie, Velká Británie a samozřejmě USA, Čína, Rusko. Pokud budou důvody masově opouštět daný stát, tak se problémy dlouhodobě nevyřeší. A poslední věc – podle mě nemusíme měnit ústavní úpravu v tomto směru, protože na jedné straně v článku 15 Listiny základních práv a svobod velmi široce zabezpečujeme svobodu náboženského vyznání a na straně druhé v článku 16 říkáme, že výkon těchto práv může být omezen zákonem z důvodu ochrany veřejné bezpečnosti, zdraví, mravnosti nebo práv a svobod druhých. Tudíž máme ústavní základ pro limitaci takového výkonu náboženské svobody, které by bylo v rozporu s dalšími hodnotami a právy, které Listina zaručuje.
Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky jasně nedefinuje omezení svobod... Někteří právníci říkají, že je nutné to upravit. Souhlasíte?
Věcně je to pravda, ale počítá se s tím, že to bude upraveno až v okamžiku vyhlášení mimořádného stavu. V případě stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, který vyhlašují obě komory parlamentu, případně jen Senát, pokud by byla rozpuštěna Sněmovna, by poslanci a senátoři vymezili rozsah omezení. Potřebné zákony lze přijímat ve zrychleném řízení. Skutečně záleží na konkrétní situaci. Pak lze přezkoumat Ústavním soudem, zda omezení nepřesáhlo ústavní mantinely. Ale toto je řešení – musí se to udělat ve vazbě na konkrétní situaci.
Jaká práva by se mohla omezovat?
Může jít o zásahy do shromažďovacího práva nebo svobody pohybu, vlastnického práva a podobně, ale vždy tak, aby omezení přesně odpovídala vzniklé situaci. Záleží totiž i na tom, co tím sledujeme – může jít třeba o možnost snazších domovních prohlídek.
Je v souvislosti s bezpečností potřeba něco měnit přímo v naší ústavě a Listině?
Odpověď není jednoduchá, bude to jistě předmětem analýz v nejbližších měsících a letech. Už teď se v některých názorech neshodujeme, například jestli je nutné měnit pravidla pro azyl. Je to na diskusi zástupců politických stran, akademiků a právníků z praxe, zejména soudců. Při těchto diskusích lze dojít k závěru, co měnit a jak. Tyto otázky se budou nepochybně otvírat.
Ústava má příští rok 25 let od svého vzniku. Vydrží bez revize dalších 25 let?
Myslím si, že nevydrží.