Krpálek: Chci být vzor pro děti

Od chvíle, kdy se v Rio de Janeiru stal v omamné euforii olympijským vítězem, sviští život Lukáše Krpálka jako šinkanzen: maximální rychlostí a takřka bez zastávek. Judista se díky jedinému zlatu pro českou výpravu zařadil k nejzajímavějším krajanům roku 2016. Rozdal nesčetně rozhovorů, navštívil desítky debat. „Divočina. Blázinec,“netají se 26letý silák.

Dovolte osobnější přístup: stačí vám v okolí Krpálka strávit třeba jen chvíli, třeba pouze jako novinář – a poznáte, že platí to, co o něm při olympijských oslavách pronesl jeden z jeho judistických kamarádů: „Lukáš je čistá duše.“

Nebo méně vznešeně: prostě a jednoduše slušný člověk.

I proto není následující rozhovor s čerstvým vítězem tradiční ankety Sportovec roku téměř vůbec o sportu. Jakkoli je unikátním judistou, je téměř škoda se Krpálka ptát na tohle, neboť má zajímavé názory také na roli sportovců jako idolů, na výchovu dětí či na to, co by současné společnosti podle něj prospělo ze všeho nejvíce. Pokud mezi sportovní vzory mládeže patří právě on, není to vůbec špatná volba.

Když jste začal slavit v Riu zlato, říkal jste: „Můj život je hrozná pohádka“. Pohádka nabrala poněkud zběsilé tempo, že?

Je to divočina. Člověk by určitě nečekal, že něco takového vůbec může nastat. Celý rok 2016 vážně byl obrovskou pohádkou: od narození malého přes moji roli vlajkonoše v Riu až po výhru na olympiádě. Fakt úspěšný rok, snad na něj navážu. Ale od olympiády se toho událo opravdu moc. Když na to nejste zvyklý, jste docela hotovej. Zvlášť manželka. Taky už se občas naštve, když jí zase řeknu, že ráno odjíždím a vrátím se v noci.

Ale to skončí, ne?

Bude to muset skončit. V lednu mi začíná příprava a všem jsem řekl, že do konce roku jsem ještě svolný, ale pak začnu trénovat. Nebude jednoduché nastoupit na žíněnku jako olympijský vítěz, proto chci být maximálně připravený. A vyhrávat dál.

Týdny a měsíce shonu nahrazují na konci roku svátky. Vyhlížel jste je?

Zatím to byl hrozný blázinec. Pořád jsem musel někde lítat, moc pohoda to nebyla. Spolu se ženou se těšíme, že si přes svátky konečně odpočineme. Budeme v Praze, pojedeme na hory užít si trochu sněhu, budeme objíždět rodiny. Konečně žádné povinnosti. Budeme moci dělat věci, které opravdu dělat chceme.

Jsou lidé, kteří zájem a slávu vyloženě vyhledávají. Což není váš případ.

Taky jsem to nikdy neříkal. Rozhodně nejsem typ člověka, co by si tohle užíval, naopak. Spíš to beru jako povinnost – že buď musím, nebo se to hodí. Jasně, byly věci, co mě bavily. Třeba přílet na Lipno (sportovců z Ria do olympijském parku), kde bylo nádherné vidět všechny ty šťastné lidi; to, jakou mají radost. V Jihlavě jsem zase dostal přivítání od mého rodného města. Na to se v životě nedá zapomenout.

Ať už je to správně, nebo nikoli, žijeme v časech, v nichž sportovci platí za vzory, ba až idoly. Máte chuť díky tomu něco ovlivnit?

Jsem vždycky hrozně rád, když můžu děti motivovat, aby začaly sportovat, aby se něčemu věnovaly. Vím, že se sportem zažijí úžasné věci; dobrá parta je k nezaplacení. Pokud to můžu udělat a vidím, že někoho motivuju, dělá mi to obrovskou radost. Snažím se udělat maximum, aby si řekly: Jo, já bych chtěl být jako Lukáš. Taky bych chtěl něčeho dosáhnout.

Má to výsledky?

Když objíždím besedy, děti mi třeba vyprávějí, že začaly dělat judo nebo jiný sport a že vyhrály svoji první medaili. Kolikrát mi ji přinesly ukázat... Z toho mám radost. Že chtějí. Hrozně moc záleží i na přístupu rodičů. Jestli děti podporují ve sportu, nebo jim vrazí tablet a řeknou: Běž si hrát, ať mám klid. To je samozřejmě špatně. Myslím si, že by tomu rodiče měli jít dost naproti. My sportovci se snažíme udělat maximum, abychom děti namotivovali. Obrovskou část však můžou zastat rodiče a pomoci tomu sami.

Slyším z vás správně čerstvého otce? Letos se vám narodil první potomek, syn Antonín. I vy jste pocítil klíčovou životní změnu?

Rozhodně. Začal jsem to však sledovat už dřív. Když jsem někam přišel na návštěvu a viděl, že místo toho, aby se s námi děti chtěly bavit, si radši zalezou do pokoje a hrají si na různých blbostech... Už tehdy jsem si říkal, že bych nechtěl, aby moje dítě takhle dopadlo. Nechci zakazovat elektroniku, vím, že v dnešní době je součástí života. Ale taky nechci, aby s ní syn trávil většinu dne.

Jaký jste v tomto směru byl vy?

Byl jsem dítě, co ráno vypadlo a večer se vrátilo. Pořád jsem někde lítal, něco dělal, nějak pomáhal. Myslím, že tohle je vůbec to nejlepší, co můžete zažít. Chtěl bych, aby na tom moje dítě bylo podobně, byť vím, že dneska to až v takové míře nejde. Já se v devíti desíti letech vzbudil ve čtyři ráno a jezdil pomáhat do lesa, tahat klády spolu s koňmi. To by si mělo zažít každé dítě. Mám na to nejhezčí vzpomínky.

Vy a děti, to je téma nejen kvůli rodině. Po Riu jste se stal partnerem adopce na dálku Centra Dialog, sám takto delší dobu podporujete chlapce Felixe z africké Guineje. Proč právě tato cesta?

Chtěli jsme to udělat už dávno, rozhodli jsme se už zhruba před čtyřmi roky. Viděl jsem kolem sebe různé známé: i na vesnici měli na dálku adoptované dítě, rodiče Evči (Krpálkovy manželky) taky. Tak jsme si s Evičkou řekli, že bychom i my rádi chtěli někomu pomoci. Aspoň částečně. V Africe je těžké uživit dítě a my našli takové, které vyrůstalo jen s maminkou, tatínka neměli. Byli na tom špatně.

Když můžu, pomůžu?

Každý rok posíláme peníze na to, aby mu zakoupili učebnice a zaplatili školu, kde studuje, aby měl penál, tužky, pera. On na oplátku posílá dopis, vysvědčení, různé obrázky. Je hrozně krásné, když člověk vidí, jak je vděčný, že mu někdo pomáhá. Rozhodně bych to doporučil všem. Myslím si, že to není částka, kterou by rodina postrádala. Na světě jsou potřebnější lidé.

Berete to tak, že jste od společnosti zvlášť poslední dobou leccos dostal a máte potřebu jí to vracet? Nebo to spolu ani nesouvisí?

Já bych to dělal, i kdybych nebyl nijak slavný a neměl tolik peněz. Tak jako tak bych určitě děti podporoval. Mně je jich líto. Manželka je v tomhle úplně stejná. Když vidíme v televizi něco špatného, snažíme se pomoci. Poslat aspoň nějakou částku.

Bavíme se o tom, že k vám najednou vzhlíží mnoho lidí. Kdo je ve sportu vzorem pro vás osobně?

Vážím si všech sportovců, kteří něčeho dosáhli, o něco se snažili. Nejen medailistů, ale všech, kteří se třeba dostali na olympiádu – už to je pro mě obdivuhodné. Vím sám, že to není nijak jednoduché. A pak jsou lidé, které uznávám hrozně moc. Nejvíc japonského judistu Kóseie Inoueho, který vyhrál olympiádu a třikrát mistrovství světa. Vážím si ho ne kvůli tomu, že dosáhl takových úspěchů, ale proto, že zůstal úžasným člověkem.

A vy jste to zažil i osobně, že?

Když jsme začali jezdit do Japonska, tak za námi přišel, že kdybychom náhodou něco potřebovali, všechno zařídí. Snažil se o nás starat. Nebo jiný zážitek: pořádali jsme Světový pohár v Praze, on tam byl s japonskou výpravou. Skončily závody, všichni vypadli a po lidech z východní Evropy zůstal na žíněnce šílený bordel, všude odpadky. A on, taková persona, vstal, šel a všechno uklidil. Takových lidí si je třeba vážit.

V čem vás inspirují nejvíce?

Je vidět, že si na nic nehrají, přestože dosáhli šílených výsledků a mohli by si o sobě myslet cokoli. Z takových si beru příklad. Řídím se tím, že se má člověk k jiným chovat tak, jak by chtěl, aby se oni chovali k němu.

Judisté nejsou spolek svatoušků, kupříkladu slavit umíte ohromně. Přesto ve vašem sportu stále panuje až jakýsi starosvětský duch respektu, pokory. Co z toho byste nejraději viděl ve světě kolem sebe?

Myslím si, že tím, co by společnost nejvíc potřebovala, je úcta k lidem, ke starším. Úcta celkově. Když člověk vidí, jak dneska mladí jednají se staršími, je to hrozné. Beru si za příklad Japonsko, kde tohle nikdy nebylo. Když vidím, jak si tam druhého váží, tak si myslím, že tak by to mělo vypadat všude. Ale nevypadá.

Sváteční rozhovor se Sportovcem roku a vítězem z Ria Lukášem Krpálkem: o zběsilém životě, adopci na dálku i nejkrásnějších vzpomínkách na dětství.