Jak přežít ve světě, kde se nic neděje
Petra Suchomela, vedoucího reportérů MF DNES
Vrcholí další zbytečný rok, v němž se vůbec nic nepřihodilo. Uprchlíci nevypálili Evropu, Rusko se hlouběji nezakouslo do svých někdejších skořápek, Miloš Zeman neumřel, Antikrist se nenarodil, v Americe neskončila demokracie, dokonce i ta dlouho vyhlížená třetí světová válka jako by se ostýchala nastat.
Svobodný, mírem a klidem předávkovaný lid je z toho silně nesvůj, respektive stále méně svůj. Vnitřně se zmítá v představách krutých hrozeb, jež nedocházejí naplnění, zápolí s dávno vyhynulými draky, dobývá trosky hradů bez posádek, vyráží džiny z lahví, jež nemají dno. Volá a vábí teatrální dějiny, u kterých chce být, aby si nepřipadal zbytečný a marný, aby o něm nepomlčely kroniky, aby jedinou stopou, již ve vesmíru zanechá, nezůstaly jedničky a nuly ve virtuálních světech, kde se nic podstatného neděje.
Předchozí generace tolik spoléhala na konec dějin, až se z něj stala nevědomá noční můra jejích potomků – co když to nudné bezčasí nikdy neskončí, tucty radikálních cizinců nevyhlásí půlce Země válku, světový řád neselže a celému pokolení profičí život se vší svou dramatickou tíhou mezi prsty u nohou natažených na kanapi?
Šílený řidič kamionu, osamělý střelec, nezodpovědný politik, překvapivý vítěz voleb, slabý a bezradný lídr, voják ve zbroji i v civilu, ti všichni se stávají původci konkrétních tragédií, ale žádný z nich dosud neprokázal ani náznak síly rozviklat uspořádání zdejšího světa, nejbezpečnějšího kraje co do dějin i místa, tak bezpečného a klidného, až se proti tomu jeho vlastní lidé bouří. Děsí se toho, že se nemají čeho bát, dříve přirozené obavy z nebezpečí se mění v nutkavé myšlenky, volně se vznášející úzkost dosedá na strašidla nazvětšovaná hvězdářským dalekohledem.
Vesnička, v níž před stoletím umíralo násilnou smrtí deset lidí ze sta, čte zprávu o útoku v daleké zemi a pohoršuje se, v jak krutém světě je to odsouzena přežívat. Radní se děsí, že budou nařčeni z nekonání, a tak nechají uprostřed návsi vyklopit metrák betonu, vyšlou pár ochotníků, aby se procházeli kolem rybníčku s puškami bez ostrých, demonstrovali bezpečí ve světě, kde nikdo nezná dne ani hodiny.
Zdá se, že evoluce nejenže člověka nepřipravila na život bez náboženství, zjevně ho nevybavila ani schopností trávit celý věk v míru, nečelit přirozeným hrozbám a strachům, denně nebojovat o bezpečí svých rodin a smeček. V zemích, kde zuří barbarské války, dává žena všanc život, vyjde-li do lesa pro klestí. Ve světě klidného bezčasí už nejsou nebezpečné ani dálnice, po kterých za hodinu urazíte třídenní pouť.
Nezvykle dlouhé období bez válek, kriminalita násobně nižší než v jiných epochách, svoboda bezmála bezbřehá, úředně garantované příjmy, život tak pohodlný, že se dá celý prožít jako sváteční odpoledne, to vše je dohromady zárodkem člověka natolik křehkého, že ho zneklidňuje i klid. Přehlíží prvotřídní bavlnu, jež ho obklopuje, a kudy chodí, stěžuje si na nejistý svět, kam už je téměř nezodpovědné rodit děti.
Úzkost, jež nutí nemocného počínat si jinak, než by mu zdravý rozum radil, je největší hrozbou pro vzácně poklidný kraj. Proti bezúčelnému strachu lékaři předepisují expozici: vystavit se dobrovolně světu, v němž se nic dramatického neděje, a pokusit se jeho tíhu unést. Třeba s vědomím, že lepší svět už nepřijde. Příští rok by byl hned veselejší.