TCHYNĚ a čočka

Moje babička říkávala, že na Nový rok musí být k obědu čočka. Prastarý zvyk totiž praví, že čočka na Nový rok přináší peníze a blahobyt.

Tradice dodržuji a hodlala jsem je dodržet hned první rok, co jsem se vdala. Zde bych snad měla podotknout, že do manželství jsem vstupovala kuchařskými dovednostmi zcela neposkvrněná. Neuměla jsem nakupovat, vařit, smažit ani péct. Ne že bych byla nešikovná, ale nepovažovala jsem za nutné zabývat se nudnými pracemi (vaření, nakupování), když jsem je zrovna nepotřebovala.

Také jsem do doby, než jsem se vdala, vykřikovala něco o rovnoprávnosti a s oblibou jsem si zpívala první sloku písničky: Vážila málo, v oku jí hrálo a měla jedinej sen. Zahradu s pávy, sluhu až z Jávy, mít se a spát celej den. Ten, kdo tohle jí dá, ten ji jedině vdá... Pak jsem se zamilovala a začala zpívat sloku druhou: Běžely pátky, týdny a svátky, když v tom vidím holku sem jít. Říká, že touží žít třeba v louži, jen když najde něhu a cit. Ten, kdo tohle jí dá, ten ji jedině vdá...

Vdala jsem se, měla něhu a cit a rozhodla se zadělat na buchty. Jenže jak se dělá kvásek? Nikdo nebyl doma a já chtěla manžela překvapit buchtami za každou cenu. I za cenu vlastního znemožnění. Šla jsem na radu po domě a upekla své první buchty za asistence dvou sousedek.

Příště jsem dumala nad zmrzlým kuřetem a vzpomínala na babičku, která drůbež před pečením kuchala. Jak ale vykuchat zmrzlé kuře? Od sousedky jsem se dozvěděla, že doba pokročila a kuřata se prodávají již vykuchaná. Hodila jsem zmrzlé kuře na pekáč a upekla ho i s vloženým igelitovým sáčkem, ve kterém byly kuřecí droby. Inu, učený z nebe nespadl.

A pak přišly vánoční svátky, které jsem měla trávit poprvé s novou rodinou, a já pozvala na novoroční oběd manželovu matku. Tenkrát se neprodávala čočka předvařená, musela se několik hodin před vařením máčet ve vodě. Hodila jsem namočenou čočku do tlakového hrnce před polednem a počítala s tím, že bude v divotvorném hrnci hotová za pět minut. Pak ji teprve ochutím a po vítacím obřadu podle potřeby přihřeji. Vše jsem měla promyšleno do puntíku. O pár minut později tlakový hrnec bouchl. Víko se zadrhlo o okraj hrnce, takže mě nezabilo, ale čočka ozdobila kuchyňský strop, část stěn a okna. Byl to šok! Musela jsem uklidit a znova odměřit potřebné množství zatracené luštěniny, kterou jsem hodila do obyčejného rendlíku a začala se modlit, aby nenamočená čočka pro mne v potřebnou dobu zázrakem změkla. Přesně v poledne jsme všichni zasedli k prostřenému stolu a já dostala zdvořilý kompliment za krupičkovou polévku. Pak jsem se vrhla k čočce. Zázrak se nekonal – byla tvrdá. Vařila jsem ji hodinu a půl, a když už všem kručelo v břiše, vzdala jsem to a naházela polotvrdou čočku na talíře. Manželova matka měla falešné zuby, tvrdá čočka se jí dostala pod protézu a rozkývala jí celý chrup. Nikdy mi to nezapomněla a všude mě pomluvila, jaká jsem mizerná hospodyně. Ale proč to všechno povídám? No přece abyste si vážili toho, že doba pokročila, čočka ve varném sáčku je hotová za dvacet minut a tchyně mají o důvod méně pomlouvat. Tak šťastný Nový (i nový) rok! ●