Rusko nám nemá co nabídnout
Evropská unie platí brexitem a dalšími otřesy za své rozšíření na východ. Některé nové členské země přestávají být demokratickými státy, a proto do Unie nepatří.
Rozšíření Evropské unie o státy střední a východní Evropy byl experiment, který se nepodařil. Desítka východoevropských zemí, s několika málo výjimkami, nepřinesla ani hospodářské oživení, ani obnovenou demokratickou kulturu, ani nové nápady na lepší fungování Unie jako celku. Jediné, co přinesla, je obrovský migrační pohyb z východu na západ, který do starých členských zemí přinesl miliony nových obyvatel. Přelidnil nejvyspělejší a nejotevřenější z nich a naopak vylidnil východní část kontinentu víc než mnohé předchozí válečné konflikty.
To všechno v situaci, kdy bohatší západní část Evropy poskytla novým zemím obrovskou finanční pomoc, která by se bez uzardění dala nazvat Marshallovým plánem. Její problém byl v tom, že v nepříliš funkčních státech východní Evropy se velká část stovek miliard eur použila neefektivně nebo přímo rozkradla. Ani po dvanácti letech od rozšíření se s výjimkou Slovinska nedokázala svojí životní úrovní Západu přiblížit jediná země regionu.
V případech, kdy se statisticky země jako Česko svojí hospodářskou výkonností blíží západní Evropě, se rostoucí a mnohdy pohádkové zisky díky neexistenci sociálně-tržního hospodářství neprojevují v platech zaměstnanců firem ani neodcházejí do státního rozpočtu, ale jdou do kapes majitelů firem, v mnoha případech sídlících v daňových rájích.
V českými politiky často vysmívaném Německu tak zaměstnanci na těch samých místech, v těch samých firmách berou několikanásobek českých mezd, a to přesto že jsou tyto továrny vzdáleny jen pár desítek kilometrů.
Podobně skrz prsty se díváme na západoevropské standardy ochrany spotřebitele, dodržování předpisů, včetně těch dopravních, na sociální bydlení, které je v této zemi jen zdrojem výdělku mafií. A pokud to od nás EU žádá, je to „bruselský diktát“.
V posledních několika letech většina zemí našeho regionu ztratila to poslední, co mohla Západu jako hodnotu přinést. A to větší úctu ke svobodě, lidským právům, humanistickým hodnotám, vyšší citlivost vůči příznakům totalitních režimů, ať už v jejich hnědé, či rudé podobě. I tyto hodnoty jsme tváří v tváří do značné míry uměle vyvolanému zděšení z uprchlické krize ztratili, nebo spíše odhodili.
Nejhorší však je, že některé státy našeho regionu, na prvním místě Maďarsko a Polsko, likvidují své demokratické instituce a tím i demokracii jako společenský systém a ničí to úplně nejzákladnější, na čem Evropská unie stála a stojí.
Způsob, jakým byly v Polsku a Maďarsku zničeny veřejnoprávní sdělovací prostředky a ve Varšavě zlikvidován funkční Ústavní soud; rychlost, jakou tyto státy ruší rovné podmínky pro politickou soutěž a tím i skutečně svobodné a férové volby, je největší hrozbou pro další existenci Evropské unie. Tedy té, která by měla být něčím více než jen zónou více či méně volného obchodu nebo mocenským paktem.
První zemí, která si řekla, že v takové Unii být nechce, se stala Velká Británie. Pokud si nalijeme čistého vína, z EU vystoupila kvůli jejímu rozšíření na východ a důsledkům, které to v podobě nekontrolovatelného přílivu milionů migrantů přineslo.
Británie z Unie však ještě neodešla a stát se může cokoli. Pokud by státy EU zaručily, že se do ostrovního království nebudou moci nekontrolovatelně stěhovat další (Východo) Evropané, tedy i my Češi, tak by mohla v Unii zůstat. Ano, to by stačilo a popravdě řečeno, svět by se nezbořil.
Jenže který z východoevropských politiků si vidí alespoň přes špičku svého nosu, aby dokázal něco takového navrhnout? Naše vlastní zaslepenost a nic jiného vypudila Británii z Unie, a to se všemi důsledky, které to přinese.
Dalším obrovským problémem našeho regionu je obrovské množství kolaborantů s Ruskem. Kolaborantů, kteří mu pomáhají v dezinformační a politické válce, kterou proti Unii nejméně od počátku souboje o Ukrajinu vede. Způsob, jakým někteří naši politici Rusko adorují, jak lehce se nechávají koupit, je při vzpomínkách na desítky let sovětské okupace šokující.
V čem je Rusko lepší?
Přitom dnešní Rusko nemůže obyčejnému člověku nabídnout jedinou hodnotu, jedinou věc, která by byla v putinovské říši lepší než v Unii. Platy, sociální, zdravotní péče, slušnost, nezkorumpovanost, bezpečnostní situace, nic, na co si vzpomenete, není v Rusku lepší, naopak často zcela katastrofální.
Opravdu chcete od EU směřovat k Rusku nebo k o nic lepší Číně? Kdybyste tam žili jako obyčejný Rus nebo Číňan týden, zjistili byste, že v něčem takovém existovat nechcete.
Naše dnešní česká evropskounijní realita má daleko k zázraku, ale stále se s tím dá mnohé dělat. Pořád v mnoha ohledech stačí jen zkopírovat to dobré, co dokázaly státy na západ od nás. Stále stačí přispět tím, čím můžeme, k tomu, aby EU nejen přetrvala, ale aby byla funkčnější, výkonnější, úspěšnější a také svobodná a demokratická. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom zjistili, že nic lepšího ve světě není. Kdyby se Unie měla kvůli nám samotným rozpadnout, byl by to ještě větší zločin, než byl ten, kdy si občané Československa zvolili ve svobodných volbách v roce 1946 komunisty.
Rusko nemůže člověku nabídnout jedinou věc, hodnotu, která by tam byla lepší než v EU.