Když slyším slovo kultura, sahám po...

Když, zvláště při výročích vhodných k bilancování, pohlédneme do tlusté, vypasené tváře české kultury, samolibě se povalující na domnělých, avšak dávno shnilých vavřínech, zahlédneme obvykle záblesk špatně skrývaného sebeuspokojení a notnou míru zápecnictví. Přitom se tu už desítky let nic neděje – a to je situace, jež všem vyhovuje.

Lze vytahovat dávné kostlivce ze skříně, uctívat zombie, držet se na kdysi dobytých pozicích, slavit nejrůznější výročí. Podle státního rozhlasu, soudě dle rozsahu, jejž tomu věnoval ve svém vysílání, je nejvýznamnější kulturní událostí letošního roku a možná i let předchozích skutečnost, že uplynulo 50 let od „objevení“Járy Cimrmana. To, co začalo jako opožděná studentská recese, se dožilo půlstoletí života, přesněji řečeno velmi výnosné existence, což je jistě úctyhodné.

Zveličování lehce banálního žertování na úroveň národního pokladu je směšné skoro tak, jako by ze samotného Cimrmana vypadlo, jenže jeho tvůrci už nejsou s to tuto směšnost nahlédnout. Mladí (nebo lépe: staří, ošlehaní) satirici, kteří by se tomu vysmáli, po čertech chybějí a od reprezentantů státního rozhlasu a obdobných strážců statu quo nelze žádný kritický odstup, natož jízlivý úšklebek očekávat.

A to nás čeká příští rok na jaře další výročí, padesát let od zahájení činnosti Divadla Járy Cimrmana, což zajisté vyvolá novou smršť oslavných a vzpomínkových pořadů nejen ve zmíněném médiu veřejné služby. Spolu s tím se svezly 85. narozeniny Jiřího Suchého, který na rozdíl od Cimrmana alespoň skutečně žije. Tentokrát zůstal kvůli Cimrmanům trochu ve stínu, ale vzhledem k tomu, že několik stanic státního rozhlasu je postaveno na nostalgii a kulturní redakce řady médií jsou, pokud jde o vkus, od zmíněné instituce nepříliš vzdálené, připomínek dávné mistrovy tvorby jistě nezůstaneme ušetřeni ani do budoucna, a to v míře nikoli menší než malé.

Pro státní televizi, jež se jinak těmto fenoménům rovněž pečlivě věnuje – vedle vykrádání vlastních normalizačních archivů s režimními umělci a jejich vyčpělými estrádami (v čemž státní televizi zdatně sekundují i mnohé televize soukromé) – byl, jako každý rok, největší kulturní událostí této země karlovarský filmový festival. Pozoruhodný, kromě tradičního promenádování tuzemských polocelebrit a bývalých politiků, ruku v ruce s výhodnými a štědře dotovanými kšefty pro stále stejné umělce z kultivované, tj. veřejnoprávní sekce českého showbyznysu, v posledních letech též skutečností, že už není schopen přivézt zahraniční „áčkovou“hvězdu.

Národní divadlo uvedlo za svou existenci řadu špatných inscenací, ale zřejmě žádné se nedostalo takového mediálního pokrytí a divácké přízně jako Sluhovi dvou pánů s Miroslavem Donutilem. Když ji vedení scény chvályhodně nechalo konečně odejít, vznikly z toho plačky, jako kdyby snad šlo o samotného Shakespeara nebo Ibsena, jenž navždy opouští samonosnou a jednou provždy vznešenou pramici české kultury.

Jsou tu samozřejmě i jiná divadla – třeba Dejvické, jež opustil po krátkém angažmá nový šéf Michal Vajdička a které směřuje k neodvratnému vyčpění původně přitažlivé formy a nadaného souboru. Nebo Činoherní klub, který ovšem na rozdíl od Cimrmanů oslavil padesátku už loni. Česká kultura zkrátka stále žije v minulosti a z minulosti, a to ne vždy slavné. Co kdo kdy dokázal (nejlépe v 60. letech) a čemu vzdoroval (nejlépe za komunismu), je ceněno víc než to, co dělá dnes (a jestli vůbec). Nic proti dějinám a muzeím, ale občas existuje i něco jako současnost. Možná ne v Česku roku 2016. Tak uvidíme po silvestru.