Evropské levici dochází dech

Dosavadní vláda levicových stran ve Francii a v Itálii je vážně otřesena. Dvě ze zakladatelských zemí EU procházejí vážnými politickými proměnami. Před branami moci stojí populisté. Nastává v Evropě nová politická éra?

Vypadá to na poslední Vánoce. Alespoň pro levicové vlády Itálie a Francie. Počátkem prosince došlo k demisi obou premiérů, Mattea Renziho a Manuela Vallse, ve dvou klíčových evropských zemích, kde vládne levice. Jakkoliv jsou vnitřní národní důvody pádu obou premiérů odlišné, jedno je spojuje – neschopnost čelit narůstající vlně populismu opírající se o agresivní xenofobii, jež počíná ovládat kontinent. A efekt Trump v Evropě jen akceleruje stav, v němž jsou stále více legitimizovány protidemokratické a protisystémové tendence.

Ačkoliv formálně nastoupili v obou zemích noví premiéři – Bernard Cazeneuve v zemi galského kohouta a Paolo Gentiloni na Apeninském poloostrově – dny jejich vlády jsou již sečteny. Ve Francii zbývá pouhých pět měsíců do prezidentských voleb, po nichž následují parlamentní. V Itálii se vážně počítá s předčasnými volbami v červnu.

Nemuselo by na tom být v zásadě nic dramatického. V obou případech však nejde jen o tradiční proces volebního kyvadla, při němž se v rámci demokratických institucí střídají vlády levicové a pravicové. Zatímco pravice stále více přejímá rétoriku extrémů, levice ztrácí půdu pod nohama. Na povrch se náhle derou reflexy, které nejenže nemají nic společného s hodnotami tradiční sociální demokracie, respektive socialismu, ale ani s demokracií jako takovou.

Za fasádou institucí hlásících se k respektování hodnot humanismu slyšíme stále častěji přísliby, které mají nezakrytě proticivilizační akcent a které jsou posilovány rasismem a kryptofašismem. Xenofobie se stala módním konverzačním obratem elit nejen v kavárnách. Soudím, že máme co činit s pokusem o zásadní revizi dosavadního demokratického režimu: ať už má podobu elegantně uhlazeného integrismu ve Fillonově střihu, či burleskního nástupu politického uskupení komika Beppe Grilla.

Neměli bychom si nalhávat, že příznaky jsou to zcela nové. Už za vlády francouzské levice i pravice, tedy Mitterranda i Chiraka, bylo možné najít různé podoby toho, co bývá opovrženíhodné: kastovnictví, korupce i klientelismus. V Itálii, jež byla vždy kolébkou demokratických experimentů s novými vůdci (Berlusconi), byla odvrácenou tváří demokracie přítomnost mafie.

Konec evropské vize?

Obě země, které prošly těžkým poválečným přerodem – Francie se na scénu vrátila po kolaborantském režimu maršála Pétaina, v Itálii vládl jistou dobu diktátor Mussolini – nalezly však vždy dostatek sil, aby vrátily svým národům důstojnost a postavení. Společně stály na počátku 50. let u základů nové politické vize Evropy. Představitelé Francie a Itálie vždy patřili k těm politikům, jejichž činy vedl jistý typ étosu.

Ten se nyní vytrácí, mizí jako duch nad vodami, jež se s uprchlickou krizí zakalily. Pokrytectví, jež bylo neodmyslitelnou součástí přepychu západní civilizace, dostává podobu šklebu a jedovatých slin.

Mohou hnutí Národní fronty Marine Le Penové či Hnutí Pěti hvězd Beppe Grilla přinést novou podobu lidové vlády, v níž budou rozhodovat jen naše atavismy a frustrace? Bude to ještě demokracie? Obě uskupení (v Itálii rovněž Liga Severu, na francouzské Korsice nacionalisté) jsou silně protievropská, destruktivní, a byť často vystupují s obhajobou sociálně slabých, i antisociální.

Evropská levice, pyšná na své zakladatele, byla ve svých počátcích obhájkyní slabých proti silným. Ve vrcholných funkcích v Evropě to byli právě politici levicoví jako Jacques Delors a Romano Prodi, kteří dokázali převzít štafetu od vizionářů křesťanských, Roberta Schumanna či Alcida de Gasperiho. V posledních dvaceti letech se ale rozpadem bipolárního světa ztratila i užitečnost evropského projektu, z něhož se stala zdánlivě nedobytná pevnost jen pro vyvolené.

Evropský étos, živený pravda dlouhou dobu Američany, provázela vždy nepřehlédnutelná evropská vize. Ta je ve Francii a mnohem více v Itálii stále přítomna. S odchodem USA z Evropy však sílí tendence, které mají varovný tón. Zní to někdy jako hlasy Sirén, jež lákají zbloudilé námořníky k zániku. Slyším v těch hlasech, jež se ozývají, byť jen zcela bezvýznamně – ale přesto, i jeden slabý český tón.

Dokáže levice, jež se uměla zbavit s příchodem té druhé levice dogmatismu, fanatismu a staré veteše, ještě čelit vlastní agonii? Protože to není jen nepřítel za branami, jenž demokracii ohrožuje, na rozpadu hodnot pracují velmi usilovně i nepřátelé vnitřní, řečeno starým žargonem, kteří si spletli politické angažmá s vlastní sebeprezentací a nadutým egomaniactvím.

Na levici francouzské mezi Mélenchonem, Montebourgem a Macronem nyní probíhá bitva o primát kandidovat v prezidentských volbách poté, co François Hollande vyhlásil, že už do toho nejde. Bývalý premiér Manuel Valls se zatím navzdory své neodolatelné touze nedokáže zbavit Hollandova dědictví. V Itálii člověk nikdy neví, co se stane – Matteo Renzi, jenž hlasováním o své budoucnosti zdánlivě ze scény odešel, se ještě může triumfálně vrátit. Popularitu i většinu v parlamentu na to má.

Nikde však není vidět nikoho, kdo by reprezentoval „návrat ke kořenům“levice, té levice, jež přenechala dělníky a lidi bez perspektivy populistům, kterým z nich vyrostli obhájci. Může za to příklon k liberalismu? Může za to malá evropská lež institucí, že jsme všichni Evropané? Debata o budoucnosti evropské levice by měla začít. Dříve než jí bude definitivně konec. Někdy to vypadá, že evropská levice prochází agonií.