Zákon o ČT a možný střet zájmů

Novelu zákonů o České televizi a Českém rozhlasu, která by posílila nezávislost veřejnoprávních médií, omezila politický vliv a oprostila je od komerčního tlaku, už podpořila řada osobností. Lze ji popsat jako změnu způsobu, kterým jsou voleni členové rad obou veřejnoprávních médií. Namísto Sněmovny by je fakticky jmenovalo dvaadvacet organizací, které podle předkladatelů zákona reprezentují ve svém souhrnu „významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy“. Navrhovaný postup údajně zajistí, že rady budou skutečným nástrojem veřejné kontroly, a nikoli pašalíkem politických stran, které usilují o ovládnutí médií.

Nechme stranou, že dle této logiky volení politici veřejnost nezastupují, podstatnou otázkou totiž je, nakolik mohou tuto roli splnit předvybrané spolky. Už při zběžném pohledu na jejich seznam vidíme, že významnou část tvoří herecké, filmové, hudební či producentské organizace, jejichž členové nebo přímo ony samy s veřejnoprávními médii vstupují do obchodních vztahů, a jsou tedy ve střetu zájmů.

Na seznamu nejsou jen organizace přímo závislé na veřejnoprávních médiích, jmenujme například odborovou centrálu, sportovní unii, biskupskou konferenci nebo Svaz měst a obcí. Jistě se jedná o významná a úctyhodná sdružení, nepleťme však pojmy s dojmy, nejde o názorové proudy, nýbrž o vlivové skupiny hájící zájmy svých členů. I kdybychom však přijali tak trochu korporativistickou myšlenku, že se jedná o reprezentanty veřejnosti, pak je třeba se ptát, proč některé organizace na seznamu jsou, a hlavně, proč jiné chybí? Proč mají média řídit odboráři, a ne zástupci zaměstnavatelů?

Médium veřejné služby by nemělo být svázáno s žádnou politickou stranou, ale ani s vlivovou skupinou, která s ní obchoduje nebo jen chce hájit své zájmy v televizi. Je pravda, že stávající model volby mediálních rad maskuje zastoupení parlamentních stran. Má to však i výhody, neboť zájmy stran, a tím i zvolených radních se vylučují, a proto se navzájem hlídají. V navrhovaném modelu vyvažování chybí a nic tak nebrání tomu, aby si radní šli společně na ruku. Když k tomu připočteme, že oproti stávajícím radám s velmi omezenými pravomocemi mají obě veřejnoprávní média prostřednictvím správních rad finančně řídit, nevěstí to pro nezávislost veřejnoprávních médií nic dobrého.