Na klarinet se můžete učit i v 86 letech
Už skoro tři roky jsou učebny Základní umělecké školy v pražské Hostivaři plné i dopoledne. Ne však dětí, nýbrž jejich prarodičů. Všem, kdo se tu tou dobou učí hrát na klavír a kytaru či nacvičují nové divadelní představení, je přes sedmdesát. „Škola díky nim žije celý den, volnou už máme jen noc,“říká její ředitel Jiří Stárek, který projekt akademie pro seniory vymyslel.
Co vás inspirovalo?
Prvotní myšlenka byla naivně jednoduchá. Nelíbilo se mi, jak se po nešťastných událostech, kdy psychicky nemocná žena zabila studenta, začaly školy zabezpečovat. Kvůli tragickému, ale ojedinělému případu dáme na okno mříže a zaplatíme za to ztrátou atmosféry místa, kde se potkává celá komunita, nejen děti, ale i rodiče a prarodiče. Já to dělám naopak, školu otevírám.
Jak vás napadlo, že z prarodičů svých žáků uděláte opět studenty?
Máme tu sezení na chodbě, kde můžou rodiče nebo prarodiče počkat na děti, když je přivedou na hodinu. Hlavně senioři si rádi sednou a odpočinou po cestě do schodů. Často se mi stalo, že mě někdo z nich zastavil a vzpomínal na to, jak sám hrál na kytaru nebo piano. Napadlo mě, že by bylo hezké, kdybychom jim umožnili se tomu zase věnovat a že by to nebylo ani ekonomicky problematické. Dopoledne tu máme volno, přitom je zaplacený nájem, topení, v učebnách je potřebné vybavení. A kolegové učitelé mají volno a chodí si přivydělat do kavárny jako číšníci.
Kolegům se vaše myšlenka líbila?
Když jsem tu myšlenku v lednu 2014 přednesl na pedagogické radě, neměl jsem ještě sehnané peníze na lektorné, ale reakce učitelů byla fantastická. Jedna kantorka rovnou řekla, že do toho jde, že jí nedávno zemřela babička a že tohle by určitě chtěla dělat.
Kolik seniorů akademii navštěvuje?
Na začátku bylo přihlášených 120 studentů, plný stav, dnes je jich 116. To je zkušenost, kterou učitel na základní škole moc často nezažívá, že by mu žák zemřel. Plné máme všechny obory, hudební, literárně-dramatické a výtvarné.
Jaký je věkový průměr „žáků“?
Sedmdesát dva let. Na klarinet k nám chodil pan František Jelínek, studium zahájil v 86 letech, ale po roce šel na operaci srdce a doktoři mu kvůli ní už na klarinet hrát nedovolí, chodí alespoň jako čestný host na koncerty.
Jak akademii hodnotíte tři roky poté?
Když se na to dívám trochu sobecky, mám z toho prospěch i jako ředitel. Že sem přišli senioři, znamená, že se prodloužila doba vyhoření mých kantorů. Nejde jen o výuku hry na kytaru, ale i o přátelská setkávání. Senioři si sem chodí také popovídat. Zažívali jsme to už u zápisu. Mohli se přihlásit elektronicky, ale ne vždy to ovládají, tak jsme dali možnosti přijít a vyplnit přihlášku osobně. Místo toho, aby přihlášku podepsali a šli, chtěl každý odvyprávět svůj příběh. Mluvit s nimi, to je také součást akademie. Tento školní rok budou končit první absolventi, už teď přemýšlíme, jak s nimi zůstat v kontaktu.
Jsou to lidé, kteří se vracejí k tomu, čemu se dříve věnovali, nebo úplně začínají?
Obojí. Je tu paní, která se po 45 letech vrátila k hraní na piano. Další z našich seniorů hrál v kapelách na saxofon, teď se učí na kytaru. Máme studenta, který měl zájem skládat vlastní skladby. Děvčata z dramatického oboru, která si říkají Sedm statečných, se pustila do secvičování divadelního představení.
Jakou hru si vybrala?
Nakonec to dopadlo jinak, ukázalo se, že v jejich věku už je to příliš, naučit se celý text. Tak se omezila na krátké skeče. Jejich učitelka přišla s tím, že by dámy mohly psát vlastní básně, které pak mohou číst vestoje. Z nich vytvořily představení.
Jak to dopadlo?
Velmi dobře, báseň Beskydy byla nezapomenutelná. Jen na představení nepřišel nikdo z příbuzných našich dam. Když jsem se jich na to ptal, říkaly, že nikoho nepozvaly, protože to bylo jejich první veřejné vystoupení a měly velkou trému. Ale sál byl i tak plný, my jsme přišli všichni.
Dalo vám práci získat pro seniorskou akademii finanční podporu?
Obec jsme pro ten nápad získali okamžitě, nepotřebujeme nic než drobné lektorné a díky tomu, že projekt financuje obec a zčásti magistrát, mají senioři výuku zdarma.
Snaha začlenit seniory trochu připomíná inkluzi na školách.
Když jsme s tím před třemi lety začínali, tak jsem o tom tak nepřemýšlel, ale jde vlastně o princip inkluze převedené do praxe.
O inkluzi se v souvislosti se základními uměleckými školami moc nemluví.
Nedávno jsem byl na konferenci v Německu věnované tomu, jak zapasovat princip inkluze právě do praxe uměleckých škol. Jeden z přednášejících tam přijel s kapelou dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, kterým vypomáhaly děti z akademie múzických umění. Hráli Stinga a Collinse a já jsem byl v šoku z toho, s jakým nadšením. Přemýšleli jsme s kolegou, jestli je kluk, který hraje na basu, handicapovaný, nebo je to výpomoc. Naklonil jsem se ke kolegyni z Německa, se kterou jsme předtím diskutovali o inkluzi, a zeptal se, kolik z těch dětí je handicapovaných a kolik výpomoc. Ona se naklonila zpátky a řekla, že to je právě to, co už neřeší.
Vy pracujete v základní umělecké škole už přes dvacet let. Mění se, nebo jsou stejné jako v době, kdy sem vaši senioři chodili jako děti?
Ilja Hurník kdysi řekl, že základní umělecké školy nejsou důležité proto, aby děti vyhrávaly v soutěžích, ale aby večer po městě nerozbíjely telefonní budky. Ten příměr dneska už neplatí, nemáme telefonní budky. Doba se mění tak rychle, že nevím, jestli to tady stíháme zachytit a být školou ani ne tak módní jako moderní. Je otázka, jestli neučíme podle paradigmatu minulých let. Jestli děti vedeme k tomu podstatnému a podporujeme v nich kreativitu. Myslím, že se pořád příliš snažíme o to, aby hezky odehrály koncert a namalovaly obrázek.
A o to nejde?
Ještě nedávno se vyhlašovala nejúspěšnější základní umělecká škola. Školy se předhánějí v tom, kolik dětí uspěje v soutěžích a kolik jich jde na konzervatoř, všude visí diplomy. Přitom to nejdůležitější není úplně viditelné a často se na to zapomíná, společnost jde spíš po viditelných výsledcích. Nedávno jsem se sešel s paní Ciryl Mooney. Zakládá školy v Kalkatě a mně se líbil její příměr, že stavět děti proti sobě ve školách jí připadá nemravné. I v tomhle mi jako řediteli seniorská akademie pomáhá, ve snaze odvrátit se od neustálého podávání výsledků. Být ředitelem základní umělecké školy znamená neustále chodit po hraně střechy, ze které se dá snadno spadnout. Když má ředitel umělecké produkty, může si přestat všímat toho, že škola má být vzdělávací institucí. Nakonec se považuje za dobrého manažera, protože jeho děti pořád někde hrají.
Co je na tom špatného?
Je to o existenci. Zkuste říct starostovi malé obce, že školní orchestr nezahraje na dožínkách, protože to nezapadá do vzdělávacího plánu. V Praze to tolik nebolí, ale v menších městech to vede k politizaci, zvlášť před koncem funkčního období si ředitel jen těžko troufne nezahrát na plese pana starosty.
Jak děti k hudbě motivovat?
Největší roli hraje rodinné prostředí. Proto říkám, když máte v obýváku piano, nechte ho tam, i když na ně nikdo nehraje. Ale cesty, které k nám děti dovedou, jsou různé. Měli jsme tu holčičku, která fantasticky hrála na akordeon. Když jsem se ptal, jak se k tomu nástroji dostala, vyprávěla, jak na akordeon hrál Chorvat u moře. Maminka, která u toho také byla, říkala, že si vzpomíná, že to byly hezké písničky. A dcera na to: „Co ty písničky, ale ten Chorvat.“
Mají děti stále zájem o stejné obory a hudební nástroje jako dřív?
Pořád je to kytara, klavír. Samozřejmě možnosti se mění, velké téma je využívání multimédií na školách. Dnes si děti mohou natáčet vlastní skladby, filmy. Ale tyto možnosti by měly být jen prostředkem k podpoře kreativity. Využívat program, který je přednastavený tak, aby výtvory, které z něj vyjdou, dobře vypadaly, tvořivosti nepomáhá. Takže to, jestli používáte křídu nebo interaktivní tabuli, není až tak důležité. Role učitele není nalít do prázdné nádoby informace. Já říkám učitelům každé září na pedagogické radě: Nezapomeňte, nejste tady proto, abyste učili, ale abyste motivovali děti. Ale to není nic nového, to už říkal Komenský.
Proč by do základní umělecké školy chodily jen děti, řekl si její ředitel Jiří Stárek a otevřel ji i pro seniory. „Nejde jen o výuku, ale i o přátelská setkávání,“tvrdí.