Po velkouzenáři zůstaly buřty a palác
V mnoha domácnostech nastává kolem Vánoc podobná situace. Na Štědrý večer dostanou nejmladší členové rodiny psa, kterého si už dlouho přáli. Radost je obrovská, vydrží však jen několik týdnů. Pak ji střídá nezájem a vytoužený dárek putuje do útulku.
„Už teď tu máme jedno štěně. Každý rok je to stejné. Děti zjistí, že je pes moc nebaví, rodiče zase nemají čas se o něj starat. Ale je dobře, že ho dávají k nám, než aby ho pohodili někde u cesty,“řekl včera ředitel psího útulku městské policie v Troji Václav Steinbauer.
Největší nápor nechtěných zvířat Steinbauer teprve očekává, stejně jako majitelka Azylu pro opuštěná zvířata v Komořanech Jaroslava Kladivová. Ta ve svém útulku před Vánocemi „udala“do nových rodin dva psy. „Bývá to invaze, kdybych měla štěňata, rozdám jich nejméně padesát. Ale mám tu starší psy a pro lidi je pes přes šest let moc starý,“uvedla Kladivová. Nyní má v útulku šestnáct psů a nový zatím nepřibyl. „Přijde to na konci ledna, kdy si lidé připustí, že péči o psa nezvládají,“míní Kladivová. Steinbauer líčí, že si lidé o psech vymýšlejí
Maceškův palác na Vinohradské třídě nese jméno po muži, který krmil Prahu buřty. Velkouzenář a průmyslník Emanuel Maceška, který zemřel před 50 lety 30. prosince 1966, tak po sobě zanechal dva odkazy – palác i uzeniny.
Maceška se narodil 24. března 1877 v Načeradci u Vlašimi. Jeho rodiče nebyli příliš zámožní, ačkoli svůj původ odvozovali od šlechtického rodu Macešků z Peclínova. Mladý Emanuel se vyučil řezníkem a v 18 letech se rozhodl zkusit štěstí v Praze. Již v roce 1896 si otevřel malý uzenářský krámek na Pankráci a díky svým vyhlášeným pochoutkám se brzy stal vyhlášeným po celé Praze. Když v roce 1908 probíhala v české metropoli Jubilejní výstava, u jeho stánku stály obří fronty. Lidé totiž mohli uzeniny nejen ochutnat, ale také sledovat slavného řezníka při práci.
Prostory na Pankráci však byly Maceškovi postupem času malé, a tak se počátkem 20. století přestěhoval do Vinohrad. Ve svých plánech však nepočítal s 1. světovou válkou, která jeho impériu hrozila zánikem. Boje totiž v roce 1915 přerušily dodávky vepřového masa z Haliče, které Maceška používal. Vynalézavý řezník proto obratem koupil statek i s vepřínem ve středočeských Voticích.
Po válce už uzenáři nic nebránilo ve vytvoření největšího podniku ve městě na výrobu uzenin, který ještě rozšířil o strašnickou továrnu na uherský salám. Dohromady zaměstnával za první republiky několik stovek lidí. Nesmrtelnost ve společnosti mu ale přinesl až „roztíratelný buřt“maceška. Jde o obdobu métského salámu, který se v originále vyrábí z hovězího, pražský řezník ale vsadil na vepřové. Ještě dnes lze tento salám koupit třeba v uzenářství ve středočeské Davli.
Maceška patřil mezi velká podnikatelská jména jak za Rakouska-Uherska, tak následně za meziválečného Československa. Kromě uzenářství vlastnil pivovary, statky, pilu nebo vápenku. Zajímal se také o kulturu a věci veřejné. Stal se starostou ve Voticích a v Praze dokonce postavil obchodní komplex, ve kterém nechal zřídit kavárnu a kino, které později neslo jméno Bio Illusion. Původně plánoval otevřít v budově divadlo, ale pragmatickému Maceškovi přišli herci příliš hádaví.
Za druhé světové války však nacisté Maceškovi podniky zabavili a v únoru 1945 srovnala vinohradskou výrobnu se zemí spojenecká bomba. Po válce mu komunisté znárodnili i biograf. Ztrátu impéria klidný Maceška okomentoval slovy: „Více jak dva vuřty k večeři stejně nesním.“(ČTK, et)