Těšínsko a krása jednoho dopisování

Davida Štverky, šéfa ostravské redakce MF DNES

Přes deset let si píšu s jednou naší čtenářkou. Jmenuje se Marta, je jí neuvěřitelných 95 let a bydlí kousek od Olomouce. Nepíšu celé její jméno, protože o tomto sloupku neví, takže by mi to přišlo trochu nefér.

Paní Marta je rodačka z Těšínska, dobře zná Karvinsko, kde jsem se zase narodil já, a natrefili jsme na sebe tak, že mi kdysi dávno napsala o vylomeninách, které se dějí v jejím městě.

Píšeme si jednou za půl, za čtvrt roku, v poslední době i jednou za měsíc. Na zdraví si sice zásadně nestěžuje, maximálně napíše, že teď měla trochu stres, ale přiznám se, a můžu to říct, protože paní Marta o tom mluví i sama – bojím se, že jednou odpovědět nestihnu. A to tím spíše, že ona odpovídá prakticky hned a mně to vždy tolik trvá…

Marta měla pohnutý život. U Těšínska se dá říct, že v první polovině minulého století se přes něj dějiny promenádovaly sem a tam. Spousta mezinárodních událostí a zvratů, nutno podotknout vyhrocených událostí a zvratů, zanechávala samozřejmě v oblasti spoustu stop, krve, bolesti, křivd a sporů. Řada z nich není zapomenuta dodnes a dodnes dokáže vyvolat silné emoce a vášně. Marta se s nimi určitým způsobem vypořádala ve své knize.

Jednoduché to neměla ani kvůli osudům svého manžela, který se aktivně účastnil bojů za druhé světové války, pomáhal osvobozovat Československo, ale v poválečných letech se dočkal, tak jako spousta českých vojáků, degradace.

Ona coby jeho žena se následně od úřadů nedočkala vůbec ničeho. Její manžel i ona prostě žili ve špatné době, basta, konec…

Paní Marta má vcelku jasné politické názory. Komunální, krajské, celostátní, evropské, i na ten svět už došlo. Nemá ráda komunisty, národní podlézavost, strach a neúctu, s ničím se nepáře, nechodí kolem horké kaše. Sleduje dění kolem sebe, má přehled, co chce říct, řekne, a problémy dnešního světa, domácí i zahraniční, umí rychle a jasně pojmenovat i okomentovat.

Převážné většině českých politiků by se její psaní tuším nelíbila. Nešetří je.

Paní Marta nešetří ani řádky. Táhne jí na stovku, ale poslat čtyřstránkový dopis pro ni není problém. Psaný na A4, ručně. Snad pokaždé se omlouvá za rukopis, ale vůbec nemá za co.

Za ty roky si už nepíšeme jen o světonázorech. Znám kus její rodiny a ona kus mé. Je mezi námi padesát let, ale v psaní jsme se časově sjednotili – v obou případech jsme začali někde po první světové válce. Vím také, co dělá dnes, co zažívají její vnuci, jak je na ně pyšná, ona ví o mých dětech.

Tuhle mi třeba přiznala, že ji potěšila odpověď na její blahopřání. V dubnu jej neposílala nikomu menšímu než královně Alžbětě. Nedávno dostala poděkování. S omluvou za pozdní dodání, že těch přání se přece jen sešlo nějak více…

Je fajn moci si povídat s někým, kdo toho tolik prožil a má ještě ten dar o tom umět vyprávět. S každým dalším rokem si říkám, kolik podobně skvělých lidí, pamětníků a životaznalců od nás odejde. A s nimi odejdou také jejich příběhy. Příběhy, které upadnou v zapomnění, prostě zaniknou...

Naposledy jsme si vyměnili vánoční přání. Její bylo veselé, nicméně i v něm píše: „Můj život brzy skončí. Je lepší probouzet se a nemyslet, ale nejde to...“

Já doufám, že to nepůjde ještě hodně, hodně dlouho.

Krásný Nový i nový rok všem podobným Martám. A díky za ně...