Učitelé jedou na vzduch

Český vzdělávací systém je zoufale podfinancovaný. Žijeme v domnění, že stačí „nastavit laťku“a uspějeme v mezinárodních výzkumech. Jako by bylo možné podvyživeného koně přimět k lepšímu tahu větším násilím.

Těsně před koncem roku 2016 byly zveřejněny výsledky mezinárodního šetření PISA, které srovnává výsledky v oblasti matematické, čtenářské a přírodovědné gramotnosti patnáctiletých napříč zeměmi OECD. Výzkum se opakuje vždy po třech letech a okolo výsledků se strhne vášnivá debata. Pravda je, že když se podíváme na prostá čísla, která určují pořadí České republiky mezi ostatními zeměmi, není nad čím jásat.

V matematické a přírodovědné gramotnosti jsou čeští žáci průměrní, a v té čtenářské dokonce mírně podprůměrní. Výsledky tohoto šetření jako by šly ruku v ruce s různými interpretacemi, jak to jde s českým vzděláváním z kopce.

Což o to, kdyby si někdo začal trochu lámat hlavu nad tím, že vzdělávání má nějaký závažný problém, a začal hledat jeho příčinu, bylo by to dobré. Jenže řešení přicházejí až příliš snadno a málokdo se zamýšlí nad tím, co ta čísla o vzdělávání v Česku říkají a do jaké míry na nich lze cokoliv smysluplného stavět.

Český vzdělávací systém nevzkvétá, parafrázujeme-li slova ze známého prezidentského projevu Václava Havla. Hned v následující větě je ovšem třeba dodat, že indicie, které k tomuto konstatování vedou, jako je třeba výsledek v PISA, jsou spíše druhořadým potvrzením než zásadním zjištěním. Ponechme nyní stranou, zda tyto výsledky nelze zpochybnit a zda skutečně odrážejí reálný stav věci. V tom okamžiku se ale musíme ptát, proč to tak je.

Proč české děti dosahují v tom, co doposud považujeme ve vzdělávání za klíčové, průměrných či podprůměrných výsledků? Jakkoli by odpověď na tuto otázku musela vzít v potaz mnohem širší kontext, existuje minimálně jeden velmi závažný důvod, který ční mezi příčinami a brání jakýmkoliv úvahám o zlepšení současného stavu: český vzdělávací systém je zoufale podfinancovaný.

Jinými slovy, školy a učitelé jedou na těžké redukční dietě, jedou takřka na vzduch. Každé mezinárodní srovnání tohoto typu by mělo být doprovázeno informací o tom, kolik činí v daných zemích investice do vzdělávání v poměru k HDP a jak jsou tam vysoké platy učitelů v poměru k platům dalších vysokoškoláků. Nevysvětlí to sice zdaleka vše, ale běžný čtenář rozhodně získá mnohem přesnější obraz toho, co za výsledky takového srovnání stojí.

Kdybychom totiž přepočítali jednoduché žebříčky dle dosažených bodů v testech PISA koeficientem zohledňujícím finanční podporu vzdělávacích systémů, postavení jednotlivých zemí by se výrazně zpřesnilo. A výrazně proměnilo. Vezmeme-li totiž v úvahu poměr „cena–výkon“, čeští žáci, tedy i učitelé, dosahují rozhodně nadprůměrných výsledků. To je třeba otevřeně říkat a poukazovat na to vždy, když se mluví o hledání jakýchkoli řešení. To se však neděje. Není divu, že jsou pak na základě takových výsledků přijímána řešení, která vůbec nereagují na příčiny problémů.

Typickým příkladem je státní maturita nebo plošné přijímací zkoušky. Ty byly do systému integrovány údajně kvůli zlepšení úrovně vzdělávání. Nicméně z logiky věci se dá usuzovat, že cíl nemůže být naplněn. Aby to bylo zřetelnější, představme si vzdělávací systém jako koně, kterého budeme nejprve trápit hlady. Pak s překvapením zjistíme, že netáhne, spíše se plouží. A abychom ho povzbudili k výkonu, začneme ho více bičovat.

Dává to někomu smysl? A právě taková řešení ordinujeme českému vzdělávání. Žijeme v domnění, že stačí „nastavit laťku“a kvalita se dostaví sama. Jako by bylo možné podvyživeného koně přimět k lepšímu tahu větším násilím.

Žel právě k tomu nejčastěji vedou úvahy nad výsledky mezinárodních srovnání, jako je PISA. Jsou vykládány jako soutěž, v níž se musí z politických důvodů uspět. Řešení je třeba nacházet snadno a rychle, neboť politika je rychlobrátkové zboží. Nesmí to stát moc peněz a musí to být dobře prodejné v rámci politického marketingu.

Maturita a přijímací zkoušky obojí splňují. Na tento destruktivní vliv upozornila v roce 2013 otevřeným dopisem Andreasi Schleicherovi, řediteli vzdělávání při OECD, počtem i postavením úctyhodná mezinárodní skupina vědců v oblasti vzdělávání. Problémem nejsou ani tak samotné výsledky, jako spíše jejich interpretace a výše uvedené politické následky.

Je třeba tento stav změnit, ničemu dobrému nepřispívá. Je také třeba demytizovat výsledky PISA jako nějaký nezpochybnitelný odraz skutečnosti. Jak upozornil analytik Jan Hučín, je skutečně pravděpodobné, aby se výsledky jedné země v některých sledovaných oblastech tak zásadně proměnily během pouhých pár let, jako se stalo v případě Finska? Anebo jde prostě o chybu měření, která tuto skutečnost ovlivňuje? V rámci jednotlivých zemí neexistuje žádný mechanismus kontroly, který by ověřil, že jde skutečně o reprezentativní vzorek a že naměřené výsledky jsou spolehlivé. Možnost kontrolního měření není. To neznamená, že bychom neměli výsledky PISA brát v úvahu, rozhodně by ale neměly určovat směr vzdělávací politiky.

Na otázku, jak zlepšit vzdělávání v Česku, existuje řada sobě často odporujících názorů. Jediná věc, na které se shodnou všichni, je hrubé podfinancování. Vycházejme z tohoto konsenzu, pokud skutečně hledáme řešení.

Politici bohužel hledají pro školství snadná a rychlá řešení. A to státní maturita splňuje.