Ten, který (ne)zaniká

Přesvědčení, že žijeme ve výjimečné době, není nijak výjimečné. Představa, že jsme byli svědky nezadržitelného úpadku a ten jsme ještě dokázali předpovědět, je také člověku vlastní. Zaniká náš svět poprvé, nebo potisící?

Určitě jste to také poslední dobou slyšeli. Svět, jak ho známe, skončil. Už to není jako dřív. Už nikdy to nebude jako dřív. Ne, protentokrát politiku, to okouzlující divadlo, jež se tak dobře pozoruje, jemuž se dá tak snadno propadnout, o němž lze vášnivě polemizovat, ale které přitom naše životy ovlivňuje minimálně a spíš v neobvyklých situacích, necháme stranou.

Představa, že končí svět, se vrací kdykoli, když jedna z neochvějných jistot našich životů padne. Zapomínáme přitom, že jedinou jistotou je krchov.

Jeden ze světů, který mnohým zaniká dnes a denně, jsou místa, která mění svou podobu. Hospody, které zavřely. Budovy, které byly zbourány a na jejich místě postaveny jiné. Čtvrti a města, které změnily – třeba za čtvrtstoletí od revoluce – úplně svůj charakter.

Poslední dobou se mluví o ztrácejícím se světě vesnických hospod. Někdo z toho viní vyliďnující se venkov, jiný EET, někdo blížící se zákaz kouření. Přitom je to jednoduché: zanikají, protože do nich nechodí lidé. To je celé.

Drobná, ovšem jen zdánlivě absurdní odbočka: já mám třeba rád jídelní vozy ve vlacích. Kdykoli v nich jedu, hledám je a v případě štěstí do nich usedám a trávím tam celou cestu. Nešlo nezpozorovat, jak postupně mizí. Jsou na čím dál menším počtu tras. Na nová spojení se nenasazují. Také proto, že tuzemský dopravce, ten jediný, který je využívá, svůj vozový park plně vytížil a nové se nevyrábějí. Jde o celoevropský trend, ani v Německu či ve Švýcarsku to s jídeláky není jako před lety.

U nás se na tuzemských linkách jídelní vozy nevyplatí. Dokonce i ty, které jezdí na Slovensko, jsou ztrátové. Jen ty, které vyrážejí západním směrem, se uživí. Tudíž bude jídelních vozů méně a méně a jednou možná nebudou vůbec. Proč? Protože do nich nechodí lidé. Tak jako do těch krachujících hospod. Někteří nevnímají jízdu vlakem jako svátek. Raději vymění pohodlí pojízdného restaurantu, z jehož oken můžeme pozorovat třeba západ slunce nebo zvlněnou krajinu se skleničkou vína v ruce, za místenkou určené sedadlo a kafe v kelímku „zdarma“. Je to banalita. Svět se nezhroutí, dokonce ani nám fanouškům. Jen bude o něco smutnějším místem.

Obecně platí, že veselost se z našich životů vytrácí. Nemám teď na mysli různá skutečná i domnělá utrpení, jimiž jsme obklopeni, či různou míru starostí, s níž se lze potýkat. Nechci ani opakovat omletou frázi o nejlepší možné době, v níž – dle některých – žijeme. Veselost, schopnost se radovat, brát věci s nadhledem, soustředit se na vlastní prospěch, pohodlí a radost, to jsou vlastnosti, které, máme-li zobecňovat, naší civilizaci chybí. Žijeme totiž možná v blahobytné, možná neurotické, ale rozhodně v supervážné době.

Všechno je těžké, závažné, fatální. Zvětšuje se počet věcí, lidí, událostí a situací, jimž se nesmějeme. Soumračné myšlení nás ovládá, ať věštíme ekologickou katastrofu, humanitární apokalypsu, nebo válečné běsnění, ale dokonce i když prožíváme své vlastní drobné tragédie nebo potíže. Nemluvě o údajném úpadku kultury, mravů a lidství obecně, jako by snad někdy v minulosti byli lidé ohleduplnější a posedlejší představou nikomu neublížit.

Zlaté časy samoty

Součástí supervážné doby je i péče o druhé tak, aby o každého bylo dobře postaráno. Včetně toho, aby náhodou nebyl chvíli sám.

Jak se říká, člověk, který neustále vyhledává společnost jiných, tak činí proto, že nevydrží být sám se sebou. Ačkoli se rádo mluví o sobectví a narcismu, ve skutečnosti potlačujeme především sami sebe. Pro samou ohleduplnost vůči druhým se začínáme ztrácet. Nepřekvapí, že nás pak vyděsí i dříve příjemná a vyhledávaná věc, jako je samota, jedinečná chvíle, kdy jsme sami sebou (a sami se sebou), nemusíme se nikomu přizpůsobovat, na nikoho brát ohled a konečně si vydechnout.

Přirozeně, dnešní doba tomu nepřeje. Nejde ovšem jen o internet či chytré telefony, pod jejichž dohledem jsme neustále a ještě si ten dohled sami organizujeme. Přijdete-li dnes sami do hospody, skoro vždy si k vám někdo přisedne a dá se do řeči, bezohledně, bez náznaku slušného vychování, bez úvahy, zda se vůbec chcete s někým bavit.

Obdobné je to s tím vlakem, pokud neutečete do první třídy nebo zmiňovaného jídelního vozu. Dnes vás už oslovují zcela cizí lidé (bez zjevného důvodu, například že by potřebovali pomoct) i v tramvaji nebo na ulici. Nemluvě o tom, že člověk se málokdy vymaní ze sítě lidí, které už zná. Dnes si nevystačíme s několika dobrými přáteli, užším okruhem příbuzných a pár milostnými kontakty, známe se se všemi. A pohříchu nikoli jen virtuálně. V éře moderních technologií, kdy mít půl hodiny vypnutý mobil už znamená riskovat, že budete prohlášeni za nezvěstné, je čím dál těžší se kontaktům aspoň na chvíli vyhnout.

Jenže my se budeme raději dál dojímat nad tím, že osamělost je civilizační choroba jako obezita, připomínat si příběh mladé středostavovské ženy z Londýna, která zemřela a nikomu nechyběla, tudíž byla její mrtvola objevena až po měsících, budeme číst psychologické studie a novinové články o tom, kterak naše civilizace vytváří osamělost a činí z lidí duševní mrzáky utápějící se v neštěstí a sebelítosti. Budeme se tvářit, že technologie, které nás komunikací zahlcují, činí pravý opak (to znamená, že tvrdíme, že lidské kontakty se údajně vytrácejí a komunikuje se méně a méně). Budeme tvrdit, že doba, v níž je samota nedostatkovým zbožím, je samotou přesycena.

Když jsme byli šťastnější

Americký spisovatel Paul Auster se samotě v různých podobách věnuje v celém svém díle. Hrdinové jeho románů, třeba Leviatana nebo Knihy iluzí, mizí beze stop.

Dobrovolně zpřetrhají všechny vazby a vybudují si úplně jiný život na druhém konci světa. S jiným jménem, jinými zálibami, jinými lidmi. Nebo, jak popisuje Auster ve svém eseji Vynález samoty, sice neprchají, ale dokážou si samotu obhájit i uprostřed stávajících vazeb.

Chodí do práce, mají rodiny, přátele i děti, ale nedají se jim poznat, nikdy neříkají nic konkrétního, nesdílejí svůj vnitřní svět. Když na to přijde, zůstávají neviditelnými. I uprostřed velkoměsta. To psal ovšem Auster v 80. a 90. letech a jako staromilec na psacím stroji. Od té doby se ještě mnohé zhoršilo.

Ačkoli žehrám na nedostatek samoty, nejsem naivní. Nedomnívám se, že to někdy bylo lepší. Možná jiné, ale tak jako svět je v zásadě pořád stejný a lidé v něm rovněž (mění se jen lopaty a další nástroje), ani lidské vazby nepodléhají v dějinách příliš dramatickým obměnám.

Tak jako různé apokalyptické vize zůstávají především vizemi, a největší překvapení tak je, že žádný konec světa nepřichází a musíme tu ještě chvíli se vším, co máme na hrbu, zůstat, i naše idealizované představy o minulosti, ať už se obracíme ke starému Římu, renesanci, době romantických poutníků, nebo alespoň první republiky, nikdy nebyly reálné.

Přesto bych si dovolil doufat, že lidé bývali veselejší – navzdory tomu, že neměli zdravotní péči, sociální systém, byli vesměs negramotní a nechodili pravidelně k zubaři. Nebrali svět kolem a sebe v něm až tak vážně, protože si byli vědomi vlastní nicotnosti. A s takovým vědomím se lépe směje i žije.