Rok Zemana je u konce

Jak velké je Česko na prahu roku 2017? Vyrostli jsme a zesílili, nebo nic? S čím jdeme dál a v jaké formě? Ještě nikdy jsem o Česku nepřemýšlel tak intenzivně, jako tomu bylo letos. O velikosti Česka, o jeho mezích a hranicích, o jeho místě v Evropě, o jeho pokrokovosti či zpátečnictví. Desítky otázek.

Žijeme tady za trest (dá se tady vůbec žít?!), nebo se tady žije dobře? Jsme obyčejnou, průměrnou evropskou zemí, nebo jsme zemí plnou čehosi specifického, zemí plnou Čecháčků? A kdyby nedej bože platilo to druhé, může za ten zmar a všeobecnou malost Česko? Nebo jinak. Brání nám případná malost Česka v tom, abychom my, kdo tady zůstáváme, rostli, vyrostli a přerostli široké okolí? Nebo ještě jinak. Kdo je za nás odpovědný? Kdo je odpovědný za naše životy a za náš individuální růst, a koneckonců i za růst Česka? Česko? Ničí Česko, na co sáhne, ochuzuje Česko svět o geniální spisovatele, hudebníky, myslitele? Kdybychom nás všechny, kdo jsme tady, mohli přesunout někam jinam, někam mimo Česko, čili kdybychom se konečně zbavili Česka a rozptýlili se coby jednotliví „Češi“v nějaké větší a vyspělejší zemi, a kdybychom si při tom dali pozor, aby nejbližší „Čech“byl nejméně sto metrů daleko, pomohlo by to? Byl by to raketový vzestup? Začali by „Češi“po jednom konečně vynikat?

Ano, z jistého úhlu pohledu je to u nás zrovna teď bída. Kupříkladu při pohledu ze západu se může zdát, že u nás není vidět víc než pár středověkých hradů. Nese za to odpovědnost ten věnec příhraničních pohoří, ty proklaté Sudety, kterých jsme se měli dávno zbavit? Stíní ty kopce západní Evropě ve výhledu? Nebo snad nese odpovědnost za případný středověkých charakter naší země prezident Miloš Zeman? Stíní Evropě ve výhledu právě on, jeho údajně monstrózní způsoby a názory? Je tady u nás k nalezení něco víc než xenofobie? A my, kdo tady zůstáváme a chceme odtud k Česku také něco říct, něco aktuálního, něco, co v současné Evropě může mít význam, říkáme to dost silně a je to skutečně dobré?

Pokud tady někdo má k těm stínícím velikánům nějaké alternativní řešení, nějakou alternativní myšlenku, nějaký alternativní důkaz, jsou to dobré, hluboké a pádné myšlenky a důkazy? Skáčeme s těmi alternativami k Zemanovi dost vysoko, aby nás bylo vidět? Dokážeme to, máme na to? Ztěžuje nám Zeman život, nebo nám ho spíše coby vhodné alibi ulehčuje?

Zeman, Zeman, Zeman! Jedna kotlina, v ní tolik věčných nadějí, kterým však vždy a znovu něco nebo někdo stíní…

Už je to víc než rok, co se zabývám tím jedním člověkem. Je to komické.

Celé to začalo, když mne asi v půlce roku 2015 oslovila divadelní režisérka Kamila Polívková s tím, abych pro ni a pro pražské Studio Hrdinů napsal divadelní hru pro jednoho herce, konkrétně pro Stanislava Majera.

Tehdy jsem na našem prvním setkání s režisérkou Polívkovou udělal tu chybu, že jsem se zeptal na něco, na co už jsem stejně předem znal odpověď. Zeptal jsem se, jak se herec Majer u nás doma v Česku cítí, zda je tady rád, či zda by raději žil jinde. Načež jsem se zeptal přímo, zda herci Majerovi vadí Zeman.

A už to bylo. Od té doby jsem se zabýval Zemanem a Českem a naopak, až do omrzení. Měl jsem Zemana denně na talíři, po určitý čas byl téměř osou mého života. Jak říkám výše, je to komické, tahle obsese jedním člověkem, jedním z nás, ale já jsem za to aspoň dostal zaplaceno.

Co z toho zaobírání se Zemanem ale mají ty stovky a tisíce dalších Čechů? Nebo mám na Facebooku v přátelích nějakou zvláštní sortu lidí, nějakou podivnou partu, která denně dře na Zemanovi úplně stejně, jako jsem na něm dřel já v době, kdy jsem psal divadelní hru pro Studio Hrdinů, akorát že to na rozdíl ode mě dělají úplně zadarmo?

Za sebe prohlašuji, že rok Zemana je u konce. Do práce, mládeži.

Je to komické, tahle obsese Milošem Zemanem, ale já za to aspoň dostal zaplaceno.