Dva nové seriály, jeden stín
Pondělní večery s pravidelným „okénkem“pro původní domácí krimi ČT loni vyhrávala. Teď se Světem pod hlavou má jen dvoutýdenní náskok před Novou, jež od půli ledna na stejný čas nasadí vlastní krimiseriál Specialisté. Postačí to, aby diváci u Světa zůstali?
Svět pod hlavou 65%
Desetidílný projekt tří scenáristů, dvou režisérů a více než stovky herců i dobových aut má dvě nevýhody. Jednak podobný princip procitnutí detektiva do jiné doby, byť v obráceném směru do budoucnosti, nastolil nedávný Polda na Primě, jednak i v případě Světa pod hlavou jde o příběh vytvořený podle zahraniční licence, takže originální předlohu již mohou někteří diváci znát. Jak britskou Life on Mars, po níž následovala ženská varianta Ashes to Ashes, tak americkou verzi Polda z Marsu. Nicméně česká adaptace má jeden místní bonus: propad ze současnosti do 80. let neznamená jen jiné prostředí, písně, módu a vyšetřovací metody, nýbrž i jiný politický režim. Totalitu.
Právě v tom, i při znalosti jen pár úvodních dílů, číhá nebezpečí: jak dávkovat Husákovy portréty, rudé nástěnky a vůbec prvky prvoplánové typizace. Nevyhnula se ani novodobé postavě mafiánského podnikatele, v jehož drápech uvázne hrdinův bratr, takže policista v podání Václava Neužila musí pro sourozencovu záchranu ukrást důkazy zločincovy korupce. Pak ho srazí auto a probere se v roce 1982, kde se soudruhuje až přehnaně a kde potká slovenskou krásku (jako Polda).
Rodinné melodrama plné útržků traumatických vzpomínek a otravně tepající hudby ožije až s nástupem Ivana Trojana v roli Neužilova šéfa, jenž policistu starého „ručního“střihu, jak ho hrál David Matásek v Poldovi, obohacuje zábavnou arogancí dobového cynismu. O hořké realitě nemá iluze, ale bere ji s nadhledem, účelově využívá a osobitým slovníkem komentuje. Pravda, lekce kriminalistiky u 30 případů majora Zemana je už hodně kostrbatá, nicméně právě úsečný vtip Trojanovy postavy staví účinnou hráz vůči naddimenzovanému mystériu. Samosebou retro, ač nelakované narůžovo, představuje vděčnou položku od hokeje po staré magnetofony. Na druhé straně ani sebevětší záhada kolem cestování v čase podpořená velkorysou filmařinou masových scén prostě nevydá za jednu obyčejnou žánrovou vraždu.
Trpaslík 65%
Obyčejná maloměstská rodinka plus jedna kouzelná rekvizita ve stylu Aladinovy lampy či zlaté rybky, plnící však každému pouze jediné přání. To je půdorys komediální série Trpaslík, kolem níž se může strhnout pozdvižení hlavně ze strany mravokárců vytýkajících obrazovce každé hrubší slůvko.
Na Trpaslíkovi se dozajista vyřádí, ovšem vulgarity tu vůbec nejsou podstatné. Jako v celé tvorbě režiséra Jana Prušinovského totiž jazyk vystihuje ve vtipné zkratce jednotlivé postavy. A ty se tentokrát blíží spíše typizovaným figurkám než svébytným osobnostem.
Dobrodružnou absurditu zakusí hrdinové se znaky Simpsonových i Kolečkových z Tele Tele. Nejsou tak bodře žoviální, smích se barví víc do hořka a jejich existenci asi nejlépe vystihuje slovo pruda. Ale vzdor perlivé konverzaci jde o postavy obehrané: otec buranský macho, matka nakynutá chudinka, syn rebel hiphopové éry, dcera přemoudřelá aktivistka. Sympaticky se vydělují Josef Abrhám coby děda na vozíku a strýc Martina Hofmana.
Ostatní epizodky od sousedů k policistům mají dost komunální ráz, a třebaže úvodní „černoch v rodině“je vděčný nápad, jednak zavání moralitou o malém českém rasismu, jednak putovní hrou se zázračným předmětem následuje metodu Miloše Macourka. A pohádkový test lidských charakterů našel svou satirickou obdobu třeba už ve filmu Tři přání.
Úvodní díl, zveřejněný na internetu, samozřejmě nevylučuje, že se Trpaslík ještě rozmáchne, ale svou strukturou zatím zůstává za Okresním přeborem i Čtvrtou hvězdou, aureolu „cool“seriálu staví trochu uměle. Takže oba nové seriály, jakkoli zastupují zcela odlišné žánry, spojuje vedle výtečného obsazení obdobně vyladěnou generační sestavou rovněž fakt, že modelovou stylizací nakonec působí méně odvážně, než se čekalo.
Dva zajímavé a ctižádostivé projekty dnes odstartují v ČT: krimi Svět pod hlavou a satira Trpaslík. Oba jdou nad běžný rámec žánru, oběma ubližuje sklon k levné typizaci.