Novoroční PŘEDSEVZETÍ
Na začátku nového roku si přeje většina žen na světě zhubnout. K čočce si nedávají klobásu ani volské oko, jen kyselou okurku. Ostatní členy domácnosti to nijak nemrzí, aspoň na ně zbyde víc.
Je mi jasné, že vidina zimního hubnutí je jen chimérou a dřív jak v květnu, kdy u mě nastane plavečková fobie, se k dietě nedostanu. Jaký jiný balvan tedy na sebe teď uvrhnout? Ulice jsou plné nervózních abstinujících, kteří věří, že novoroční procházkou vyprchá bažení po nikotinu či alkoholu. Občas člověk potká běžce v teplákové soupravě, zbroceného potem. V očích kolegů a přátel vidím pevné rozhodnutí – budu dodržovat životosprávu, budu třídit odpad, už nezanedbám pravidelné vyplňování knihy jízd, zapíšu se do jazykových kurzů a konečně zdolám angličtinu, zapíšu se do těch tanečních a budu skotačit na parketu jako Piškula.
Předsevzetími jakoby spějeme k vlastní dokonalosti a snad i životní spokojenosti. To, že z našich úkolů v únoru zbyde už většinou jen dým, nás opět uvrhne do normálního stavu existenciálního zoufalství. Ale přesto! Předsevzetí tak nějak otupuje náš nedostatek. Čím upřímnější sebereflexe, tím horší předsevzetí.
Takže jsem se okřikla s přísností a vymyslela předsevzetí strašné jako bič boží. Totiž – naučit se mluvit. Vždycky než mám pronést krátký projev, pár slov, zdravici, cokoliv, vím velmi přesně, co říct. Mám to sesumírované několik dnů dopředu. V kýženém okamžiku, kdy mikrofon je zapnut a oči publika upřené, stává se však ze mě zoufalkyně, proti níž je Bridget Jones zkušenou mluvčí. Jako by došlo k totálnímu zatmění Brocova centra (což je místo, kde se neprodávají boty a kabelky, ale může v našem mozku za schopnost mluvit).
Minula mě totiž zkušenost mé dcery, ve které rétoriku osvícené školství pěstovalo odmalička. To se nám v pradávných dobách stát nemohlo, rétorika jako taková byla dost nežádoucím prvkem, protože co kdyby, proboha, někdo bez rudé knížky, opravdu oslovil masy? Navíc mám handicap, protože lidé od psaní, pisálkové nejrůzněj- ších úrovní a tříd, mají obvykle jedno společné: písmenka řadí raději na stránkách, ale v okamžiku, kdy mají vystoupit před publikum, zpotí se jako okno v novostavbě, zalapají po dechu jako neplavec v kanálu La Manche a vyjde z nich parádní hovadina. Vzpomínám na slovutného literárního vědce, který u příležitosti své habilitace chtěl publiku říci, s jakou pečlivostí pracoval na svém díle, a konstatoval, že to dělal s velkou píčí a pélí. Ta slova jej samotného tak šokovala, že už z něj potom nahlas nic dalšího nevyšlo.
Je proto třeba konat! S projevy přece mají potíže i králové, takže žádné mindráky a šup do práce! Problém je v tom, kde vzít publikum na trénink. Projev do zdi vyseknu raz dva, ale chybí mi ty oči! Když jsem se radila s partnerem, začal předstírat pracovní vytížení a jako záskok navrhl psa. Jdu do toho. Nebojím se potíží, protože předsevzetí je věc vážná! Půjčuji si tedy psa od sousedů, chápavého bulteriéra s uslzenýma očima. Není mě však ochoten sledovat, ať říkám, co říkám. Hledám tedy smysl svých vět, jenž by i psa upoutal. Přichází spásný nápad. Z ledničky beru buřta, co zbyl od čočky. Držím-li jej v ruce, bulteriér napjatě sleduje. Bezvadně cvičíme, cvičíme pilně! Funguje to. Pes poslouchá a vyloženě mi fandí. Dokonce hlavou pohybuje, kterak já kynu. Takže až mě uvidíte hovořit před zaplněným náměstím s buřtem v ruce, budete doma! ●