Ženy si v matematice NEVĚŘÍ
Před dvaceti lety odjela
Martina Pavlicová na stáž do Ameriky, aby se naučila anglicky. Nakonec tam zůstala a dnes přednáší na univerzitě v New Yorku statistiku. Ve volném čase závodí v triatlonu a plave – loni v září byla ve vodě skoro devět hodin a uplavala 50 kilometrů okolo Manhattanu. Přesto říká, že je průměrná a podobné věci dokáže každý.
Od pětatřiceti jsem měla pOcit, že se mi rOzpadá tělO. tušila jsem, že v téhle kOndici nepřežiju pětačtyřicítku, tak jsem se vrhla na triatlOn.
Co se děje s tělem, které plave skoro devět hodin v kuse?
Mozek není dostatečně prokrvený, takže je zpomalený. Smysly jsou utlumené, málo slyšíte, málo vidíte. Poslední hodinu už jsem skoro nemohla vytáhnout ruku z vody, každý záběr byl přemáhání, přemýšlela jsem, který sval zapojit, aby to ruce zvládly. Půl hodiny před cílem jsem počítala každou minutu, měla jsem toho plné zuby a těšila se, až budu konečně doma v suchu a v teple.
Žádná euforie, že cíl je na dosah?
Ta se dostavila až na lodi, kdy mi začalo docházet, že jsem to dokázala a ta výzva je po dvou letech tréninku za mnou. A euforie byla samozřejmě na začátku, když jsem v šest ráno, ještě za tmy, skočila do vody na jižním cípu Manhattanu. Kochala jsem se fosforeskujícími světly ve vodě, výhledem na východ slunce, mosty, které jsem podplavávala. To bylo moc pěkné.
Kdy tohle nadšené kochání skončilo?
Asi po třech hodinách. Přeplavala jsem nebezpečnou Hell Gate – Pekelnou bránu, místo, kde se schází proudy tří řek a v době přílivu a odlivu jsou tam velké víry a vlny, hodně lodí se zde potopilo. Stihla jsem tenhle úsek zvládnout včas a následovala řeka Harlem, v které jsem plavala proti proudu. Kvůli němu jsem se držela blízko zdi, kde se hromadí odpadky, a přemýšlela jsem o tom, jestli tohle mám zapotřebí. Zpomalila jsem, došlo mi, že to nepůjde tak rychle, a přišla první krize. Začalo mě bolet rameno, pak v zádech, druhé rameno, za krkem… Jeden kamarád mi dal před plavbou radu: „Tělo začne bolet, ale plavej dál, ono bolet přestane.“Měl pravdu. V řece Hudson se proud obrátil a nakoplo mě, že od splněného snu mě dělí už jen čtyři hodiny plavání.
Působíte jako sportovní nadšenkyně, přitom v dětství jste prý vyhořela v několika sportech a do pohybu se vám moc nechtělo. Je to tak?
Rodiče jsou velmi sportovně založení, dodnes ujedou stovky kilometrů na kole, podnikají výpravy. Já jsem jejich sportovní nadšení nesdílela, ráda jsem četla, vyšívala, paličkovala. Naši ale chtěli, abych se hýbala, takže jsem například rok hrála tenis proti zdi. A ta i po roce stále vyhrávala. Chodila jsem plavat, ale mám alergii na chlor a po roce jsem měla tak velké záněty dutin, že to dál nešlo. S lyžováním jsem skončila, když se ukázalo, že nechci jezdit rychle. Až v jedenácti jsem si našla svůj sport – sportovní střelbu ze vzduchovky a malorážky, u té jsem vydržela až do osmnácti. Na „matfyzu“jsem ale zase začala razit heslo, že nedobíhám ani tramvaj.
Jak se přihodí, že se člověk bez sportovních zájmů vrhne na dálkové plavání a triatlony?
Od pětatřiceti jsem měla pocit, že se moje tělo rozpadá. Pomalu jsem začínala tušit, že v téhle kondici nepřežiju pětačtyřicítku, takže jsem se vrhla na triatlony jako na poslední možnost, jak se dát dohromady. První rok jsem absolvovala patnáct triatlonů a jeden půlmaraton. Po něm jsem ale zkolabovala, tělo přestalo fungovat. Už předtím mi vypověděly službu ruce, nebyla jsem schopná dát prsty k sobě, nezapnula jsem si knoflíčky na halence. Příbor jsem musela držet v pěstích. V noci jsem se budila bolestí, a když jsem někam šla, musela jsem si předtím lehnout na patnáct minut. Doktoři mi neustále opakovali, že je to tím, že žiju v New Yorku, že každý Newyorčan je deprimovaný a unavený. Až jsem narazila na mladého doktora, který mě vzal jako výzvu. Nabral mi krev do desítek zkumavek a začal testovat nemoci od a do zet.
Co odhalil?
Byla to celiakie čtvrtého stupně, ukázalo se, že ve střevech už nemám žádné klky a živiny z jídla se nevstřebávají. Já celé roky jedla chleba, pila pivo a tím jsem ji hezky živila. Kdybych ten poslední rok extrémně nesportovala, tak by se na to ještě nějaký čas nepřišlo, protože tělo by tak rychle nezkolabovalo.
Po přechodu na bezlepkovou dietu přišlo rychle zlepšení?
Chvíli trvalo, než se z toho tělo dostalo. Dva roky jsem byla konstantně hladová. Připadala jsem si jako puberťák ve vývinu – tělo dohánělo, že konečně může jíst a netrpí tím. Teď jsem na dietě oslavila šest let. Ty začátky byly těžké, nevěděla jsem, co jíst, musela jsem vyhodit prkýnka, vyměnit nádobí, protože bylo kontaminované lepkem. Celiakie je limitující, ale teď už zvládám i cestovat, pořád s sebou vozím bezlepkové svačiny.
Na matfyzu jste neudělala rychlejší krok a o pár let později se vrhnete na triatlon. Jste extremistka, která potřebuje překonávat velké výzvy?
Razím heslo, že život je příliš vzácný na to, abychom jím plýtvali na snadné věci. Baví mě se hecnout, zkusit, jestli mám na víc. Potřebuju zjišťovat, kam až můžu. Přitom já jsem velmi průměrný člověk, nikdy jsem nevyčuhovala z řady, nevynikám výjimečným talentem. Vemte si, že jsem na základní škole nikdy neuběhla ani patnáctset metrů. Naše schopnosti a možnosti jsou mnohem dál, než si myslíme. Představa, že bych zvládla triatlon, mi taky napoprvé přišla neskutečná, ale řekla jsem si, proč ne, umřít přitom nemůžu.
Pořád si nedokážu představit, že bych si bez tréninku stoupla na start triatlonového závodu.
Nepředstavujte si to jako závod pro namakané borce. Tyhle amatérské triatlony jsou příjemné, za tři hodiny máte hotovo. Pokud umíte jezdit na kole, popoběhnout, splývat ve vodě a jste ochotná trochu trénovat, zvládnete to. V Americe je to forma zábavy, na závodech bude spousta lidí, kteří klidně těch deset kilometrů běhu ujdou, a i tak je to pro ně výhra, že obstáli. Pořád je to lepší než sedět u televize a nedělat nic.
Nikdy se nedostavil pocit, že jste se přecenila?
To víte, že ano. Přihlásila jsem se na osmikilometrový závod v plavání přes korálové útesy v Karibiku. Byla jsem nadšená, protože jsem je nikdy neviděla, a těšila jsem se na tu krásu. Druhý den jsem šla do bazénu a zjistila, že neuplavu ani sto metrů. Ale nevzdala jsem to, pořídila jsem si trenéra.
V Americe jste prý propadla i motorkám. Jak jste se k nim dostala?
Když jsem posledním rokem studovala postgraduál, bylo psaní dizertační práce hodně namáhavé a já hledala, jak si odpočinout, opravdu vypnout hlavu. Stát Ohio dotuje motorkářský kurz, tehdy stál jenom dvacet pět dolarů – půjčí vám motorku a tři dny vás učí jezdit. Během nich jsem si opravdu odpočinula. Do dvou týdnů jsem si koupila motorku. Když jsem vyjela na dálnici, tak jsem se bála, že ještě tři hodiny poté jsem přivírala oči strachem. Vlastně jsem se na ní bála pokaždé, ale díky tomu to byl pro mě dokonalý relax, protože jsem se soustředila jen na řízení. Navíc jsem získala i nové přátele, s motorkáři jsem pak jezdila na okruhy.
Vy, která jste se bála na dálnici, jste jezdila na okruhy, kde se soutěží v rychlosti?
Moje motorka nebyla zas tak rychlá. Je vetší zábava jezdit na rychlé otáčky s pomalou motorkou než na pomalé otáčky s rychlou motorkou. Navíc ta moje se dala dobře klopit v zatáčkách. Nakonec jsem měla motorky dvě – jednu na ježdění, druhou na okruhy. Ale když žijete na Manhattanu bez garáže, je to těžké. Když umřel můj mechanik, který se mi o motorky staral, dala jsem je kamarádovi.
Máte vystudovaný matfyz, statistiku učíte na vysoké škole. Souhlasíte s názorem, že ženy jsou na čísla méně nadané než muži?
Ne, mají na matematiku stejný mozek jako muži, ale zásadní roli hraje, co se jim odmala říká. Na univerzitě to často vidím u stu-