Co nás letos určitě nemine

Loňský rok byl zlý a divoký, důsledky poznala také Evropa. I v roce 2017 budou pokračovat války na Blízkém východě stejně jako migrace. A Evropu čekají volební souboje liberálních konzervativců s populisty, které ji mohou změnit.

Marně varoval Karel J. Erben zvědavé panny, ať nepátrají v noci tajemného svátku po svém osudu, není „lépe v mylné naději snít?“Média dnes předvídají, jako by měla křišťálovou kouli, naštěstí je laskaví čtenáři neberou vážně. Vědí, že z předchozích událostí lze jen mlhavě domýšlet ty určující.

Ohlédneme-li se po roce na svět z našeho zatím útulného, českého závětří, vidíme, že byl zlý a divoký, důsledky už poznala i Evropa. A jistě bude hůř. Na Blízkém východě pokračuje sunnitsko-šíitská válka a mučedníci islámu spáchali v Evropě čtyřicet atentátů, o deset více než předloni. A nejen v euroarabské Francii a Belgii, tentokrát se odehrála jatka i ve vánočním Berlíně.

Nečinnost amerického prezidenta Baracka Obamy, jenž odmítl chránit nebe nad Sýrií, umožnila ruskému čekistovi, aby srovnal se zemí Aleppo, tak jako kdysi Groznyj, ale sektářskou genocidu nezastaví. Obležený islámský státík fanatiků v Iráku se sice pomalu hroutí, jeho porážka však ještě nebude bodem psychologického obratu. Bojovnost ostatních muslimských bojůvek se zatím neutlumila a mnozí z rozprášených válečníků zaútočí v Evropě. Většinoví sunité na Blízkém východě podporováni Emiráty i Saúdskou Arábií se nevzdají a válka neskončí, dokud se neustálí mapa regionu, tak jako po evropských náboženských válkách v roce 1648. Na ráně je teď Turecko, válčí s Kurdy nejen doma, ale i v Iráku a Sýrii. Masakr na Nový rok v Istanbulu napovídá mnohé.

Otevřená Evropa přilákala v roce 2016 další milion běženců převážně z Afriky, tak jako loni se tisícovky těchto nešťastníků utopily. A migrace bude pokračovat.

Přeskupení na Západě

Západ zažívá zásadní přeskupení politických sil. Brexit i volba amerického prezidenta vycházely ze stejného podhoubí – byly národní a konzervativní vzpourou proti letité pravolevé ideologické nadvládě, jejíž levicová část si říká liberální, tradici však netoleruje. Už od 60. let likviduje evropskou tradiční kulturu i přirozenost člověka. Vyzdvihuje subjektivitu jedince a místo etiky či důrazu na normální slušnost prosazuje tzv. politickou korektnost, jež má chránit rasové, cizorodé nebo bizarní menšiny vždy a výlučně na úkor názoru většiny.

Připomíná marxisticko-leninské úsilí o vyvrácení židovsko-křesťanských základů naší civilizace. Vzhledem ke staletí probíhající sekularizaci Západu by se této snaze dařilo, nebýt masového přílivu běženců a ekonomické stagnace nižší a střední třídy. Dělnická třída se právem v přímé konkurenci s přistěhovalci cítí poškozena, byť její životní úroveň ničí hlavně automatizace rutinní práce.

Multikulturalismus nového liberalismu totiž posiluje identitu muslimských přistěhovalců a jejich antagonismus vůči životnímu stylu většiny, již nutí, aby tuto situaci trpně snášela. Nespokojenost s životní úrovní, odpor vůči aroganci a intelektuálnímu diktátu vytvořily revoluční třaskavinu, která nadlouho ovlivní politickou mapu Evropy.

Jednoduchý pravolevý a v podstatě ekonomický spor v západních demokraciích náhle ustoupil do pozadí. O míru daní a smyslu státních zásahů do společnosti se budeme přít vždy, ale teď stojí na jedné straně barikády stará kosmopolitní pravice i levice a na druhé nová nacionální pravice i levice.

Levou prohrávající stranu můžeme z rovnice vyškrtnout. Zůstává spor liberálních konzervativců s populisty o omezení globalizace a posílení národní solidarity. Výrazně se to letos projeví v nizozemských, francouzských a německých volbách. Populisté tíhnou k národnímu socialismu, reprezentují manuálně pracující a přetahují voliče tradičním socialistům. Pravice, má-li vyhrát, musí být konzervativní jako Donald Trump a globální obchod rozumně omezit. Ve Francii její kandidát na prezidenta, katolík, François Fillon nabízí snížení daní i byrokracie, jistě si poradí s nenáviděnou politickou korektností, ale s omezením pečovatelského státu a sociálních výhod těžce narazí. Trumpova slova „muslimy nepřijímáme“si zopakovat nedovolí a příklonem k Unii euroskeptiky odradí. Po brexitu bych na staronového kandidáta establishmentu proti radikálnější Le Penové nevsadil. Spor o ekonomiku zastírá kardinální problém migrace.

Jak dokazuje Tomáš Břicháček v knize „Unie ve víru migrační krize“, Evropská komise i parlament stále trvají na neomezené azylové politice, migranty smí Frontex pouze registrovat a posílat je zpátky se nikomu nedaří. Tragická absolutizace všelidských práv nahrává jejich úsilí rozbít národní stát, který považují za největší zlo.

Přijímání migrantů považuje šéf Komise Jean-Claude Juncker za nezpochybnitelnou evropskou ctnost. Místopředseda Komise Frans Timmermans opakuje, že přistěhovalci s terorismem nesouvisí. „Jediný problém Evropy je prý nepřijatelná xenofobie. Pluralismus společnosti je osudem lidstva.“

Angela Merkelová, která je na rozdíl od komisařů volitelná, už pociťuje rostoucí nevoli, Alternativa pro Německo by mohla v podzimních volbách získat 20–25 procent hlasů na úkor její strany. Rozhodla se proto vyjednat dohodu s africkými státy, jež by běžence zastavila, tak jako to udělala s Turky. Pochopitelně bezvýsledně. Zvláště muslimská populace prudce roste a za dvacet let bude možná mít chudnoucí Afrika místo jedné miliardy dvojnásobek obyvatel.

Volební rok 2017 bude bouřlivý. Stačí pár dalších masakrů a populisté zvítězí. Možná právě oni Evropu zachrání. Svoboda a řád jsou totiž slučitelné s národním státem, s masovou muslimskou imigrací nikoli.

Volební rok 2017 bude bouřlivý. Stačí pár dalších masakrů a populisté zvítězí.