Parádní svezení po seversku
Volvo jsem nikdy neměl zařazené ve škatulce prémiové třídy po boku mercedesů, BMW a audi. Vrcholnou řadou 90 však Švédové dokazují, že taková auta umějí výtečně.
Jasně, tohle volvo má všechny asistenční systémy, hlídá před nárazem vpředu i vzadu, udrží vás mezi pruhy na silnici, samo brzdí a kdoví co ještě; za pár let bude asi jeho řidič jen módním doplňkem. Teď však ještě můžeme všechny „asistenty“jednoduše vypnout a oddat se až živočišné radosti z jízdy. Pětimetrový kombík V90 je, ač na to nevypadá, jedním ze stále se zmenšující množiny aut, jejichž řízení je potěšením. Kdo by to od trochu strohé a až příliš seriózní značky čekal, že?
Nebudu přehánět, když napíšu, že V90 mě nadchla po řidičské stránce tak jako už žádné auto dlouho ne. Přestalo mě zajímat, jestli je ovládání tabletu uprostřed trošku překombinované (zvyknete si rychle), že klimatizaci bych si raději nastavil mechanickým ovladačem (vše je na displeji) nebo že spínač nouzových blinkrů je až moc titěrný (a to je). U aut mě nakonec vždycky nejvíc zajímá, jak vlastně jezdí a jak se ovládají. Tady si vystačím se dvěma slovy: výtečně a skvěle.
Nepřeposilované řízení je chirurgicky přesné, složitá přední náprava vede auto dokonale ve stopě, a to i v ostrých zatáčkách. Skvěle ovladatelný stroj má malý rejd, otočíte se s ním na koruně, když nám ty pětníky už zrušili.
Podvozek i na velkých 18" kolech utlumí i rozbité české okresky, jen na těch, které snad ani nemají číselné označení, bych si ideálně představoval ještě měkčí našlapování. Ale to už je opravdu „rozcapenost“, snad minus jedno procento ze sta.
Prémiovost z auta čiší na první pohled i posaz (viz box). Design je dílem Thomase Ingenlatha, tvůrce „dvojkové“octavie, a výsledek je impozantní. Obrovská čelní maska a světlomety s LED diodami ve tvaru T (tvůrci jim říkají Thorovo kladivo) budí majestátní dojem, stejně jako metry červených svítilen na zádi. Ta skrývá 560litrový kufr, který je o padesát litrů menší než u o třídu menší octavie combi, ale pro většinu příležitostí stačit bude.
Hlavní je svezení
Ozdobou testované V90 je motor. Přestože základem je turbodiesel D3 se 110 kW, druhá nejvyšší verze se může pochlubit benzinovým dvoulitrem T6 s hned dvojím přeplňováním – kompresorem a turbodmychadlem a impozantním výkonem 235 kW.
Díky tomu zatahuje hned „od podlahy“bez jakékoli prodlevy, nechává se vytáčet až do omezovače, na německé dálnici se změní z okreskového démona na tahouna-vládce levého pruhu. Při 140 km/h (pouze 2 350 otáček, podobně jako moderní diesely) si při sešlápnutí plynu osmistupňová převodovka dychtivě podřadí
o dva stupně a během jednoho mrknutí oka tam máte 160 a pak pořád „furt pryč“až do elektronicky omezených 250. A potěší i fakt, že pohon všech kol si výborně poradí také na zasněžených silničkách.
Asi se ptáte, co za to všechno motor bude chtít, a máte pravdu, není to málo. Na dálnici kolem 12 litrů, při úplně pohodové jízdě kolem devíti, průměr bude někde kolem deseti (kdepak výrobcem slibovaných 7,4 litru). Ale musím říct, že mi to nevadí – vím, že za všechno se platí, a za tohle famózní svezení to opravdu stojí.
Od milionu výše
Však se taky pohybujeme v cenové třídě luxusních vozů: základní D3 přijde na 1,143 milionu korun, testovaná T6 začíná na 1,55 milionu. A nutno říci, že to není přemrštěná cenovka – největší kombíkoví konkurenti jako Audi A6, Mercedes třídy E a BMW pětkové řady jsou v základu dražší, u benzinových vrcholů pak s výjimkou A6 také. Všichni ovšem na rozdíl od Volva používají klasické třílitrové šestiválce – ty jistě mají hodně kouzla, ale „pouhý“čtyřválec volva se díky dvojnásobnému dopingu nenechává zahanbit. Pokud budete o takovém autě uvažovat, vyzkoušejte si to, ale jinak volvo můžete klidně do výběru prémiových vozů zahrnout. Docela velkou výhodou značky (přestože Volvo patří čínskému kapitálu, konstruuje i vyrábí se stále ve Švédsku) je nulová „historická zátěž“ve formě předsudků – volva v českých zemích řídili často lékaři a umělci a trochu toho odéru na nich zůstalo dodnes...