600 km dál nic(í)

Víte, kolik stojí v Austrálii litr benzinu? To záleží na tom, od koho ho kupujete: zda od domorodců, nebo bělochů. A od toho se odvíjí i otevírací doba pump...

Na špinavou aboriginskou vesnici Cosmo Newberry padají první bouřkové kapky. Děcka ukoptěná tak, že si šlapou na nudli, pořvávají mezi odpadky, jedno kope do plechovky, jiné hází tyčí mezi ostatní, vedle mě na lavičce sedí jediný místní běloch. Čekám na benzin a čekám, až ta voda přejde, hladím psy, mouchy kašlou na můj repelent a páří se mi bez ostychu v uchu. Jedním slovem idylka. Pak se stařec zahledí k motorce, vajgl mu při přehazování z koutku do koutku skoro vypadne, a řekne snad první slovo, které mu rozumím: „Jawa!“

Jeho tón ale nezní ani trochu překvapeně. Řekne to asi tak, jako by zahlédl starýho kámoše. „Ty znáš tuhle značku?“zeptám se. I on ji v mládí, v šedesátých letech, měl – dvěstěpadesátku se dvěma výfuky a s pěkným krytem světlometu, červenou.

Čas běží. Pumpa měla mít otevřeno už před půl hodinou, měl sem dorazit někdo, kdo mi prodá pár litrů ze zamčeného stojanu. Tady totiž stojany zamykají, tady je domorodcovo. Tady se benzin krade, a to nejen k účelu primárnímu, tady se ve velkém i čuchal. Aboriginci, kterým omezili přístup k chlastu, projevili nevídanou invenci a nedostatek dobré nálady řešili po svém. Samozřejmě to stavu domorodé společnosti dvakrát neprospívalo, rostla kriminalita, protože mít bezolovnatou devadesát jedničku v palici namísto piva, to musí s člověkem dělat divy. Vedlo to k tomu, že vláda pověřila koncern BP, aby vyvinul náhradu, která by se prodávala na území vráceném domorodcům, dovedla pohánět benzinové motory, měla podobné oktany jako původní UL91, ale bez obsahu lehkých složek. A tak se ve vnitrozemí prodává „těžký“benzin Opal, za mnohdy dvojnásobné ceny.

Do toho přijede velká „jutka“, tedy pick-up s nástavbou, za ním druhý. Vyleze několik „Abos“v kloboukách a jeden mladý běloch. Postojí zamyšleně u motorky a pak se zeptá: „Z České republiky? Jawa… Já jsem Chorvat, ze Záhřebu.“Dělá tu už několik let pro místní komunitu a do Evropy se vrátit nechystá. Austrálie může bejt prima, ale tady tohle?

V závěru scénky, kdy už si začínám myslet, že mě tu nemůže nic překvapit, se zvedne stařík z lavičky, odemkne stojan s benzinem a řekne: „Tys chtěl ten benzin?“Tak to má být – práce neuteče, není přece klokan. A Austrálie tady uvnitř není Austrálie tam venku.

Lucky boy

Jak dopadlo rozhodování v Mount Isa? Samozřejmě, vyhrála to pouštní Plenty Highway, 900 kilometrů do Alice Springs a z nich přes 600 bez asfaltu. Překlad slova highway

je trochu zavádějící, protože našinec si pod tím vždy představí dálnici. Ano, vede daleko (možná jako „dál nic“), ale tady je to často prašná cesta s roletou, přestože za sucha sjízdná prakticky pro cokoliv. Skutečná sranda začíná tam, kde sestupku Highway – Road vystřídá označení Track.

V Mount Isa na tropickém severu už vrcholí roční období zvané „build up“, voda je na spadnutí. Zatímco se věnuji malé přípravě motorky, přižene se bouře, která ohýbá palmy, popelnice letí ulicí, židličky vzduchem. Malá ukázka toho, co je za rohem. Mraky se vylijí v dálce do pouště i na město a já si chvíli drbu hlavu, jestli bude cesta zítra vůbec otevřená; nyní na serveru vládní agentury Severního teritoria svítí Closed.

Ráno modré nebe, přepnuto na Open for All Vehicles, a tak letíme s jawou dolů na Urundangi, kde by měl být ke koupi benzin. Je to nějaká aboriginská komunita, u pumpy stařík, tři zuby, původ očividně míchaný, mluví něčím, v čem lze angličtinu jen těžko vystopovat. Litr opálu tu má za 2,20 dolaru (40 korun), jen bezmocně třeštím oči na ten stojan – dvojnásobek toho, co stojí benzin v Brisbane. Dobře vědí, že to přece nebudete tlačit. Platím 20,42, ale mám jen 22 dolarů. To ovšem není pro staříka problém, zbytek si prostě nechá. Nakonec, z něčeho tady žít musí. Ptá se mě, jestli už jsem byl v Tasmánii, prý je to tam na motorku parádní, že tam odtud pochází. Je snad dědek kouzelnej, nebo to mám namalovaný na čele? „A co děláš tady, v poušti, když je tam tak hezky?“Pokrčí rameny a řekne jediné slovo: „Woman.“

Motorkou jak na lodi

Cesta z Urandangi do Tobermorey je propojkou na Plenty Hwy a stojí za to, i na prašnou cestu je dost bídná, plná jejich „bulldust holes“– tedy děr plných hlubokého jemného prachu, ze kterého je po včerejším slejváku super bahno. Nejhorší je, že na to nevypadá. Ty fleky, do kterých se zpočátku vrhám plný odvahy, vypadají jako oschlé, ale pod zavadlou vrstvičkou je lapák, div že nejdu na držku, rozstříkne se to všude, motorka jde do pajtlu a já mám plné ruce práce to v šedesátce rovnat. Končím na straně cesty v hlubokém blátě a hlavou mi projede vzpomínka na Mongolsko… Je to dobrej matroš, ale kvality mongolského lepu nedosahuje, jawa se vlastní silou na trojí prokluz spojky vyprostí, rozhází kolem bláto z kol a jede se. Opatrně, klouže to fest. Je třeba si pečlivě volit koridor a vyhýbat se všem flekům. Po 95 kilometrech jsem na Plenty Hwy.

Po blátě ani památky, ale v dírách je hodně písečku, motorka v tom lítá a má snahu si zavřít řízení. Roleta má místy dost netypický rozměr, asi díky velkým kolům tahačů road trainů, nezabírá ani vysoká rychlost, všechno na motorce dostává zabrat. Já taky. Valím to 80 až 95 kilometrů v hodině, ukrajuji stovku po stovce, v dírách s pískem hlavně neubírat, sevřít nohama nádrž... Motorka se kymácí jak bárka na vlnách, nechává se usměrňovat koleny, ale letí tím pískem dobře. Větší a užší přední kolo dělá své. Šutráky mlátí do spodku. Jsem v klidu, stojánek už nemám hliníkový, ale ocelový – ten to ustojí.

Po dalších 222 kilometrech jsem na dohled Simpsonovy pouště, dojíždím do Jarvois, jediného osídleného místa v okolí 400 kilometrů. Je tu farma s pumpou, záchody, kioskem a starou paní, která mi podá chlazené pití a benzin, dokonce ULP95, má za 1,40 dolaru. Jak to, že tady to jde? Paní není Abo! Nalepím jí na kiosek samolepku, pokecám o vosách s dlouhejma nohama, o hadech a žabách, co má vystavené ve formaldehydu, a proberu nad její mapou další cestu. Zlatá ženská.

Slunce už klesá k západu, na asfalt zbývá ještě 200 kilometrů. Protože budu dneska spát někde v pustině, chtěl bych to dát až k asfaltu, poněvadž se bojím nočního deště, respektive stavu cesty po něm. Když po šesté hodině stavím stan, mám za sebou přes 700 kilometrů, z toho 600 terénem a 500 jen sám.

O pár dní později čtu na webu australského zpravodajství ABC, že je Mount Isa pod vodou. Ten den, co jsem odjel, ji večer zalily přívaly deště, na fotkách je v ulicích přes půl druhého metru vody, auta plavou mezi domy. Tomu se říká dobrej timing!

2.