Bez rukou a nohou na Dakaru
Přeplaval La Manche, teď jede i Dakar. Co na tom, že Philippe Croizon nemá ruce a nohy.
Ten březnový den roku 1994 si sice už nevybavuje na minutu přesně, ale nejspíš probíhal nějak takto. Podruhé těhotná manželka Suzana si zrovna hrála v pokoji s malým synem, když on řekl: „Jdu na střechu konečně sundat tu anténu.“Pak přišla rána. Sanitka, operace, strach... Po pár dnech se Francouz Philippe Croizon probudil v nemocnici v Tours, jenže když chtěl pohnout rukou, nohou, nic. Znovu a zase nic.
Zděsil se. Ta rutinní cesta na střechu totiž pro tehdy 26letého klempíře měla děsivý obrat. Když stál na kovovém žebříku, uhodil do něj proud z vysokého napětí a projelo jím 20 tisíc voltů. Trvalo 20 minut, než soused zavolal pomoc a popálení na jeho těle bylo tak zásadní, že mu lékaři museli amputovat ruce i nohy. Zbyly z nich jen pahýly.
Po probuzení brečel. Prý sice pár minut, i tak se ptal: „Proč já?“
Byl zoufalý. „Měl jsem dvě možnosti – umřít, nebo žít.“
Je to 11 let, co vydal knihu Rozhodl jsem se žít, takže už je vám jasné, jak ono dilema na nemocničním lůžku dopadlo. Croizon se tenkrát litoval, jenže před ním hrála televize. A v ní zrovna běžel dokument o plavkyni, která pokořila průliv La Manche. „Když ona, proč ne já?“
Bláznivé, pošetilé! Copak se dá bez končetin plavat? Však i Croizon nedávno pro španělský deník Marca popisoval: „Deset let trvalo, než jsem začal chodit do bazénu a cvičit. Do té doby jsem si zvykal na své tělo. Ale byl jsem v rehabilitačním centru, kde jsem dostal tu nejdůležitější radu: že nemožné je jen v našich myslích, protože všechno jde.“
Když konečně plavat začal, bylo to děsivé. „Pamatuji si, jak jsem ho poprvé v září 2008 potkala a on nedokázal uplavat ani dvě délky v bazénu. Neměl žádnou fyzičku,“říkala trenérka Valérie Carbonelová.
Jenže měl výdrž. Dřel pět hodin denně. S brýlemi, šnorchlem a ploutvemi přišroubovanými k protézám na nohou. A po dvou letech tréninku La Manche zdolal.
Čekal drsný 24hodinový boj ve vlnách, nakonec se z Anglie do Francie dostal za necelých 14 hodin! Fandil mu tehdejší prezident Nicolas Sarkozy i desetitisíce Francouzů, kteří hltali jeho příběh. „Bolelo mě celé tělo, ale ani na okamžik jsem nepřestal pochybovat, že to dokážu. Chtěl jsem handicapovaným ukázat, že život není jen utrpení.“
Stal se celebritou. Vydal tři knížky, objížděl přednášky. Plaval však dál a po La Manchi bylo jeho metou zdolat všech pět úžin mezi kontinenty. Když v srpnu 2012 pokořil i část Beringovy úžiny mezi Aljaškou a Kamčatkou, čímž dokončil misi, zeptala se ho manželka: „Tak a co teď?“Během vteřiny vypálil: „Dakar.“Suzana se jen usmála. Slov nebylo třeba. „Ona i já jsme hned věděli, že mě nemůže nic zastavit.“Dakar podobné příběhy miluje, uchvátil i šéfa rallye Etienne Lavigneho. Jenže pořád tu byla řada překážek. Ta první: Jak auto řídit? Yves Tartarin, bývalý pilot a dnes konstruktér, nakonec pro Croizona stvořil speciální joystick, který ovládá pravým pahýlem. Umožňuje mu zrychlit, brzdit i zatáčet. S levým zbytkem ruky řadí, zapíná světla, blinkry i otevírá okna. „Je to jako hrát videohru na obří obrazovce,“žertuje Croizon. A kdyby náhodou systém selhal, může plyn i brzdy ovládat navigátor.
Ač Croizonův příběh poutá i motivuje, stejně na podzim vážně hrozilo, že Dakar letos nepojede. V rozpočtu jeho týmu chybělo 100 tisíc eur, zásadní položka. Pak ale přijel trénovat na rallye do Maroka, kde byl i Násir Al Attíja. Movitý katarský šejk, zároveň dvojnásobný dakarský vítěz i olympijský medailista z Londýna ve střelecké disciplíně skeet.
„Přišel za mnou a řekl: Je nemyslitelné, abys nejel Dakar. A dal mi těch 100 tisíc eur. Je to skvělý jezdec a ještě lepší člověk. A pro mě nový idol,“řekl Croizon.
Včera ve 12.23 lokálního času se tak i díky slavnému mecenáši v paraguayském Asunciónu – stejně jako stovky jiných – vydal vstříc čtrnáctidenní štrece a 8 800 kilometrům letošního Dakaru. První etapu dokončil na 52. místě. Má respekt z nadmořských výšek i jízdy v písku. Přesto říká: „Fyzicky jsem dobře připravený a měl bych to zvládnout.“
Posiloval pravé rameno, což je v jeho případě klíč k dojetí a hodně spoléhá na podpůrný tým. Nejede na výsledek, Dakar je u něj poselstvím. „Poselstvím, které je určené pro každého, ať už je zdravotně postižený, nebo ne: Přestaňte si stěžovat a dělejte to, co chcete. A třeba se to povede. Stejně jako jsem se já kdysi rozhodl, že se nevzdám.“
Jestli 14. ledna skutečně dorazí až do cílového Buenos Aires, možná mu manželka znovu položí tu otázku: „Tak a co teď?“S odpovědí opět váhat nebude, už teď ji má připravenou: „Doletět na Měsíc.“
Usmíváte se? Tak si vybavte jeho motto: „Nic není nemožné.“
Přestaňte si stěžovat a dělejte to, co chcete. Stejně jako jsem se já kdysi rozhodl, že se nevzdám.