Jaké knihy chtějí dnes číst děti
Děti nepřestaly číst, ale je pro ně důležité, aby se v příběhu našly. To je důvod, proč má takový úspěch Harry Potter, tvrdí nakladatelka Silke Horáková.
Klasické knihy mají na seznamu povinné literatury své místo a nemusí dětem čtení znechutit. Větší zlo jsou čtenářské deníky, které se vyplňují jen jako důkaz, že děti knihu přečetly, myslí si spolumajitelka skupiny Albatros Media Silke Horáková. Záběr stále rostoucí rodinné mediální společnosti v minulém roce spolu s manželem rozšířila o nadaci, která se specializuje na podporu vzdělání sociálně znevýhodněných dětí. „Chceme v této oblasti dosáhnout systematické změny,“říká.
Řada lidí je přesvědčená, že dnešní děti číst nechtějí. Jak to vidíte vy?
Děti čtou. Podíl dětských knih na trhu stoupl za posledních 10 let asi o 10 procent. Ale změnil se způsob, jak děti knihy konzumují. Čtou jiné knížky, je pro ně důležité, aby se v příběhu našly, aby se odehrával v jejich světě. To je přitahuje. Často se říká, že velkou změnu přinesl Harry Potter, ale to bylo možné i díky tomu, že tuto možnost dětem dává.
Které další knihy tomu odpovídají?
Evergreen je třeba i Malý poseroutka, který se trochu podobá komiksu, ale i další díla, která tematizují aktuální fenomény, jako jsou Lego příběhy, knížky podle počítačových her nebo JůTubeři. A samozřejmě klasika, například Jules Verne, i když už v převyprávěné formě.
Měly by tyto knihy na seznamech povinné četby vystřídat klasiku?
Když jsem chodila do školy, moje první povinná četba byl Robinson Crusoe v původní podobě, myslím, že to bylo ve čtvrté třídě. Ale kdo by ho četl dnes? Vlastně jde o nudný příběh. Platí to, co platilo i dřív, že se děti chtějí bavit. Což najdou i v klasice, ale potřebují s tím pomoci. Jako rodiči mi ani tak nevadila povinná četba, jako spíše čtenářské deníky. O těch si myslím, že čtení dětem spíš znechucují, než aby mu s ním pomohly. I když jsem u svého syna viděla, že mohou fungovat i jinak než jako důkaz, že dítě přečetlo, co muselo.
Jak děti dovést k tomu, aby si povinnou četbu užily?
Ukázat jim, že je tu i literatura, která je možná na první pohled nepřitáhne, ale má silné příběhy a postavy. To, co učitelka nebo učitel doporučují, částečně jako povinné, by měla být kombinace moderní i klasické dětské knihy, samozřejmě podle věku. Myslím si, že je také dobře, když učitel nebo učitelka umožní dítěti vybrat si knížku podle sebe a seznámit s ní spolužáky. Zajímavé je také, že už ve 4. a 5. třídě se kluci a holky ve vztahu ke knížkám začínají chovat jinak.
Jak to myslíte?
Kluci občas přestanou číst úplně nebo přecházejí k populárně-naučné či rovnou dospělé literatuře, například k science fiction. Holky chtějí román nebo fantasy, kde najdou postavu, ke které si mohou rozvinout vztah. A také, jak to vidím i u svých dětí, velmi brzy sáhnou po literatuře pro starší děti nebo pro dospělé. Mám pocit, že dříve byly dětmi delší dobu. Viděla jsem to u své dcery, teenagerskou literaturu četla od deseti, teď, ve dvanácti, už občas sáhne po literatuře pro dospělé.
K dospělému obsahu mají velmi brzy volný přístup díky internetu.
To je pravda. Ale z mého pohledu matky kontrola a zákaz nejsou ten správný způsob. Je to jejich svět, oni v něm musí vyrůst. My to nezměníme, ale musíme je učit s tím žít. Včetně toho, že by měli znát jeho rizika.
Čtou vaše děti hodně?
Každé jinak. Nevím, čím to je, ale syn měl určité období, kdy číst skoro přestal. Četl trochu fantasy, ale ne moc. Je vášnivý šachista, hraje pořád, to je jeho svět a hodně vyhledává šachovou literaturu. Teprve po čase se díky přístupu jeho školy ke klasickým knihám trochu vrátil. Pak mám ještě dvě dcery. Ta dospělá čte čím dál víc a malá je knihomol skoro od narození. Každý měsíc, když dostaneme seznamy nových knížek, pro ni objednáváme.
Máte ještě ty knížky kam dávat?
U nás vždy byla doma velká knihovna, je to velký nepořádek, knih pořád přibývá a my málo vyhazujeme, takže už jsme na hranici možností.
Není pro vás a pro ostatní knihomoly řešením e-kniha?
Pořád je to papír, co lidi přitahuje.
Takže kvůli e-knihám klasický papír neskončí?
Je pravda, že když jsme v roce 2008 převzali Albatros, relativně špatně se nakladatelství prodávalo. Investoři to viděli tak, že ve vydávání knih je technologické riziko. Ale když se na to díváte dnes, podíl e-knih na českém trhu není ani dvouprocentní. Rozhoduje i faktor ceny, lidé očekávají o hodně nižší ceny než u tištěné knihy, ale podíl samého tisku na celkových nákladech klasické knihy až tak vysoký není. Na podíl e-knih má také vliv, jestli v zemi působí Amazon, v Německu je to kolem 5 procent a v USA je podíl e-knih nejvyšší, kolem 20 procent. Jiná věc je, že se knihy změní, už jsou a budou víc interaktivní. Dříve jsme měli pop-up knihy (trojrozměrné, pozn. red.), ty jsou pořád velmi populární. Do budoucna k nim přibudou digitalizované, interaktivní knížky. U dětských knih chceme pracovat s tablety. Budou to spíš aplikace, kde například čtete a figurky se pohybují, což děti hodně přitahuje. Ale e-kniha není až takový přelom jako třeba nástup internetového zpravodajství.
Jako noviny v Harrym Potterovi...
No a to je hezké, ne? Knížka už teď funguje jako hračka, což se posune ještě dál.
Co jste svým dětem četla?
Například knížky Astrid Lindgrenové, jako dítě jsem je také milovala. To byl náš svět. Stejně jako její hrdinové jsme se i my odpoledne všichni sešli venku a pak jsme spolu něco podnikali.
Je to jen žánr, čím se liší dnešní dětská kniha od té klasické?
Jsou tam i jiné věci a neplatí to jen pro knížky, ale i pro jiná média. Když se díváte na dnešní filmy, střih je rychlejší, málokdo vydrží u filmu s dlouhými scénami. I kvůli tomu dnes Robinson Crusoe děti nebaví, chtějí pestřejší a rychlejší děj. I když na druhé straně, Lindgrenová frčí pořád, stejně jako Malý princ, tuhle knížku jsem také četla s dětmi. Četli jsme Harryho Pottera, ale i Ferdu Mravence. Jako rodiče máme tendenci předávat, co se nám líbilo. Ale pak musíme přistoupit i na to, že si dítě vezme knížku, která je blízko jemu.
Kdo vás jako dítě přivedl ke knížkám? Rodiče, nebo škola?
Moje maminka hodně četla a čte dodnes, vedla mě i k lásce k umění, hudba byla její. Jako dítě jsem hltala knížky s baterkou pod dekou a to ve mně zůstalo dodnes. Co se týče školy, rozhodně ano, i když to byl starý vzor školy. Četli jsme Goethova Fausta, to byla pro mě klasika a opravdu mi ji to přiblížilo. Některé knihy, které jsme měli povinné, patří dodnes k mým oblíbeným, třeba rodinný román od Thomase Manna Buddenbrookovi.
Kromě vydávání knížek jste se v minulém roce rozhodli spojit se značkou Albatros nadaci a soustředit se na vzdělávání dětí. Proč?
Myšlenka dozrávala několik let. Osobně jsme už finančně podpořili hodně projektů, ale pak jsme si řekli, že chceme dosáhnout systematické změny a také chceme být schopní se podívat, jak účinná naše pomoc byla, změřit její sociální dopad. To znamenalo zaměřit se na jednu konkrétní oblast.
Proč právě sociálně znevýhodněné děti a jejich vzdělání?
Když jsme se blíže podívali na to, koho podpořit, jsou tu zdravotně postižené děti, pak děti, které nežijí s rodinou, a sociálně znevýhodněné děti. Pod hranicí příjmové chudoby žije 10 procent obyvatel Česka a 15 procent všech dětí do 15 let, je to bohužel největší z těchto tří skupin, ale teče k ní nejméně peněz ze soukromých zdrojů. V České republice je povinná jen základní škola. Pět procent dětí ve vzdělávání nepokračuje nebo ho přeruší po prvním roce, často jsou právě z chudého prostředí. My jsme přesvědčení, že vzdělání je nejlepší předpoklad, aby mohly zásadně změnit svůj život a ovlivnit i komunitu.
Do jakých projektů investujete?
Náš největší program jsou stipendia a s tím související aktivity jako doučování a mentoring. V minulém roce jsme umístili deset milionů korun a v příštím roce jich bude třináct. Podporujeme hlavně středoškoláky, vysokoškoláků je méně.
Znáte vy osobně příběhy těch, kterým nadace umožňuje studovat?
Když se podíváte na životopisy studentů a mluvíte s nimi, je úžasné, jak silnou mají vůli a jak jsou vděční za pomoc. Jeden z kluků, které jsme podpořili, Martin, do tří let nemluvil česky a žil s rodiči v ubytovně. Teď studuje vysokou školu a je úspěšným trenérem basketbalu. Já jsem začala mentorovat Denisu. Je jí 22 let, maminka bere invalidní důchod a tatínek je nezaměstnaný. Studuje sociální vědy. Když o tom přemýšlím, není jediná, kdo z nich má zájem o sociální práci, to je hodně spojuje. Dělají dobrovolnickou práci, angažují se. Chtějí uspět, ale chtějí také něco vrátit do komunity.
Dá se podporou jednotlivců dosáhnout tak velké změny, jakou si představujete?
Vidíme jejich příběhy, pro mě je důležité vidět i to, co je za nimi. Chceme výsledky dětí sledovat i do budoucna, a tím nemyslím známky. Podporujeme organizace, které s nimi pracují. Vybrali jsme si zkušené i méně zkušené, některé jen dávají stipendia, jiné se věnují i mentoringu nebo doučování. Chceme, aby si předávaly zkušenosti a také aby měřily, jaký má jejich činnost dlouhodobý dopad. Chceme jim s tím pomáhat. Ale je tu i druhý aspekt, nehodlám příliš otevírat téma inkluzivního vzdělání, které je hodně politické, ale na školách vidíme neochotu je akceptovat ve sboru učitelů i ve třídách. V první a ve druhé třídě jsem se učila s dívkou, která měla problémy. Pocházela z chudého prostředí, nebyla to moje kamarádka, ale učily jsme se spolu. Dodnes si pamatuji, jak jsem k ní chodila na návštěvu. Je důležité vidět i to, jak se žije v jiném prostředí.