Muzikálový favorit na Oscara
Oscarový favorit La La Land se možná nestane filmem roku, ale zůstane vrcholnou ukázkou vypravěčské vynalézavosti i důkazem, že romance, muzikál a inteligence se navzájem nevylučují.
Režisér Damien Chazelle před třemi lety vítězně obhájil svůj milovaný jazz ve vypjatém bubenickém dramatu Whiplash. V roztančené a rozezpívané romanci La La Land, která dnes vstupuje do našich kin, činí prakticky totéž: v jiném žánru, jinými prostředky, ale stejně podmanivě. Přitom tak činí vlastně střízlivě, okatá honosná výpravnost Broadwaye je mu cizí.
Radosti na počkání
Ani milostný příběh, který vypráví, není revuální komedií jasných svatebních zvonů ve stylu Zpívání v dešti, i když svou choreografií vzdává hold právě éře Genea Kellyho. Ač La La Land pracuje s humorem, pocitově se nese spíše v tónině melancholického stesku na spojnici od Casablanky k Moulin Rouge a přirozeností hrdinů, které naprosto úchvatně ztvárnili Ryan Gosling a Emma Stone, se blíží snímku s Markétou Irglovou Once. Ovšem ve všech řemeslech o patro výš.
Moderní románek udílí starosvětské radosti na počkání. První je širokoúhlý formát, druhou sluncem zalité Los Angeles, třetí úvodní taneční scéna v dopravní zácpě. Tady se poprvé – a ještě několikrát – minou: servírka obrážející marně herecké konkurzy a barový pianista toužící po vlastním jazzovém klubu. V této fázi zachází Chazelle s metráží až marnotratně, postupné seznamování a sdílení snů buduje vláčně, ale i hravě, kdykoli do červánků a cikád zazvoní mobil. Konfrontace uměleckých představ hrdinů připomenou Woodyho Allena – „v Hollywoodu platí všechno velebit a ničeho si nevážit“, ale zástupy čekatelů na zázrak se tu protloukají bez hysterie.
Zatímco čas členěný do ročních období se režisérovi občas vymkne z rukou, způsob, jak zachází se svícením, hudbou a prostorovou představivostí včetně tance „beztíže“, je nezpochybnitelný i nepopsatelný.
Pohádkové království
Ale jak v partnerství roste dusno, neboť mladík ustupuje od nekompromisních zásad, jež sám dívce vštípil, což ona chápe jako zradu, dostává se i tempo vyprávění pod filmařovu kontrolu. Vzájemné zraňování uvnitř dvoukariérního vztahu, kdy logicky má vždy jeden zrovna úspěšnější období, se přitom opírá o nejněžnější hudební čísla, počínaje „soukromým“songem dvojice a konče přípitkem „všem malířům, básníkům a vůbec bláznům, kteří činí svět barevným“.
Nejsilnější zážitek si La La Land ponechává na úplný závěr; přitom divák vycvičený obvyklými ulepenými dovětky „po pěti letech“se vůči němu předem citově obrní. Nepomůže mu to; přestože podobné finále použil Allenův loňský snímek Café Society, v alternativním světě vytvořeném Chazellem se s dojatým posmrkáváním přihlouple usmívá i nejzarytější cynik.
Advokát jazzu, lásky a snů zkrátka znovu vyhrál svou kauzu na celé čáře. I když má slabší místa, v čisté stylizaci i bohatém jazyce not zůstává La La Land mocným pohádkovým královstvím. Je v něm dobře.