Strach a příběhy těch, kteří strach (tehdy) neměli

Luďka Navary, spolupracovníka MF DNES

Obavy, ty by tady byly. Možná přímo strach. Máme se dobře, ale... Teroristické útoky se přiblížily k hranicím země, v Berlíně při tom posledním zemřela Češka. Už dříve mnozí z nás právě kvůli strachu z podobných útoků upustili od cest do některých dovolenkových destinací. Máme strach z Putina, z Evropy, z nacionalismu. Diskutujeme o úpravách zákonů ohledně zbraní. Protože je to jako s nábytkem z obchodního domu Ikea; odjíždíte z něj s pocitem, že nikdo vám tu skříň nesloží líp než vy sám. Stejně tak vás nikdo neochrání než zase vy sám. Nebo to tak není? Každopádně víme, že strach ochromuje, že člověk ovládaný strachem už neovládá sám sebe. Možná se to taky někomu hodí, možná je to jen pocit, protože díky médiím máme všechno okamžitě před očima.

Současně si připomínáme příběhy lidí, kteří strach – zdá se – neměli. Anna Magdalena Schwarzová, někdejší vězeňkyně nacistického i komunistického režimu, náboženská aktivistka, která v požehnaném věku pětadevadesáti let zemřela tento týden v Polsku, prožila život v dobách, kdy důvodů pro obavy bylo mnohem víc než dnes.

Přesto to podle jejího životopisu opravdu vypadá, že měla pro strach uděláno. Nebo ho alespoň neprožívala: podívejme se na její osud. V roce 1941 ji poslali do Terezína, otec zemřel v koncentračním táboře Osvětim před koncem války. Ona sama se vrátila do Prahy a neměla nic: chtěla do kláštera, protože už před válkou o vstup do kláštera žádala. Splnilo se jí to paradoxně v roce 1948, kdy komunisté ovládli zemi a se všemi „pánbíčkáři“se chystali tvrdě zatočit. Zatočili i s ní. Skončila nakonec ve vězení: dostala jedenáct let, odkroutila si sedm.

Ale ve vězení se dostala do zajímavého sporu se spoluvězeňkyní, vysokoškolskou pedagožkou Růženou Vackovou: nedokázaly se shodnout na tom, zda má člověk čelit ranám osudu tak, jak přicházejí, bez příkras, nebo naopak šířit kolem sebe optimismus, i když pro to fakticky nejsou žádné důvody. Vacková sázela na optimismus, prý i za cenu lži. Schwarzová později vzpomínala, že když se s Vackovou po propuštění sešly, uslyšela od ní, že měla pravdu.

Tedy jinými slovy: žádné falešné naděje. Nic dobrého pro život to prý není. Každopádně obě ženy žily v době, kdy opravdu důvod k optimismu neměly, situace se totiž měnila k lepšímu jen proto, aby se později změnila zase k horšímu, a ta opakovaná beznaděj ubíjela možná nejvíc. Jednou hůř, podruhé líp, potřetí ještě hůř: příkladem budiž osud dalšího odvážlivce – kněze Oty Mádra. Ostatně Schwarzové před uvězněním vyčetli spolupráci právě s ním: on byl ovšem odsouzen už před ní a z vězení propuštěn až dlouho po ní: i Mádr zažil opakované pády: byl v roce 1970 rehabilitován a o pět let později byla (pro změnu) tato rehabilitace zrušena.

Pokud byl tehdy vůbec nějaký důvod k optimismu, šlo jen o iluzi, omyl; důvodů pro strach, obavy a zoufalství se ovšem našly mraky...

Což platilo až do konce komunistického panství v bývalém Československu i celé východní Evropě. Sama Schwarzová se stala také podruhé nepohodlnou, sledovala ji tajná policie a nakonec jí povolili vystěhování do Polska. V roce 1985, bylo jí tehdy čtyřiašedesát let, byla ve věku, kdy je čas myslet na odpočinek, ne na emigraci...

Prostě ona a další kolem ní, byli ti, kteří se nebáli. A možná to je ten vzkaz, který nám posílají do dnešní ustrašené doby.