Na rozdíl od Bowieho dokáže film o jeho výstavě nudit
Skalní fanoušci Davida Bowieho i rok po jeho odchodu stále truchlí. Pokud to někomu připadá divné, měl by obětovat těch sto minut času. Snímek s názvem David Bowie je… nezasvěceným vysvětlí, proč byl britský hudebník nesporný génius. První jmenovaná skupina v něm mnoho nového nenalezne a všem dohromady hrozí hřích, jehož by se subjekt zájmu filmařů nikdy nedopustil. Občasná nuda.
Oč jde? V roce 2013 se v londýnském Victoria & Albert Museu konala hojně navštěvovaná a podle všeho velkolepá výstava čerpající z obsáhlého archivu Davida Bowieho a skládající mozaiku jeho života a tvorby. Snímek vznikl na závěrečném galavečeru, než se expozice vydala na pouť světem. Dává nahlédnout do jednotlivých částí, kurátoři komentují některé exponáty, vidíme ukázky z Bowieho filmů či klipů a slyšíme úryvky z jeho písní a poměrně zblízka si můžeme prohlédnout i proslavené kostýmy.
Když hudebníka řeší profesor
Výstava samozřejmě obsáhla mnohem víc, než kamery ukazují, ale to je v pořádku. Dokumentární film neměl simulovat návštěvu muzea, kdy se zájemce může do expozice hlouběji ponořit.
První problém nastává ve chvíli, kdy Bowieho tvorbu komentují pozvaní hosté. Pojmout klasické „mluvící hlavy“jakkoliv jinak je chvályhodné. Když se však na malém pódiu střídají lidé typu univerzitního profesora, který navíc svou řeč čte z papíru, padá divákova hlava únavou nad formátem přednášky, které možná dovedou dát šmrnc Cimrmani, ale tady se to nepovedlo. Naopak postřehy obyčejných návštěvníků výstavy, většinou zažraných fandů, které by se do klasického dokumentu nejspíš nedostaly, jsou příjemným osvěžením.
Hrabeme se v prádelníku
K akademickému dojmu z výsledného filmu přispívá i fakt, že David Bowie sám se na kameře objeví jen z archivních záznamů, a to přesto, že výstava se konala ještě za jeho života. Dá se pochopit snaha kurátorů muzea o odstup, divák se přesto nezbaví dojmu, že se hvězdě tak trochu nestydatě hrabe doslova v prádelníku.
Samozřejmě že dokument má i silné momenty. Mimoděk se dozvíme, že v Británii byl po válce chleba na příděl, ač za války samé ne. V jednom z archivních vstupů Bowie líčí, jak píše písně i na základě počítačového programu. A i poučené fanoušky překvapilo, že chystal muzikál podle Orwellova románu 1984.