DAVID GRÁNSKÝ

Když v patnácti letech neuspěl v talentové soutěži, zhroutil se pro něj svět. Přesto se mu podařilo dobýt český showbyznys. Teď má spoustu nabídek na práci a na sociálních sítích tyto vzkazy od fanynek: Jsi krásný andělíček. Báječný. Úžasný. Nejlepší.

Dáváte si na začátku nového roku nějaká předsevzetí? Dřív jsem to zkoušel, ale stejně jsem je nedodržel, tak jsem toho nechal. Jen si říkám, abychom já i moje rodina byli v roce 2017 stejně spokojení jako v roce 2016. Protože já spokojený byl. Ten rok byl pro mě zlomový.

Lidé si často plánují, že budou míň pracovat, zvolní tempo. Vy ne? Na to mám spoustu času. Zvolnění bude až někdy. Teď mám ideální věk na padání na hubu. Až budu v postavení, že si budu moct zvolnění dovolit, rád to udělám.

Teď je to tedy jak? Teď mám každý den přesně rozplánované, kde mám kterou hodinu být.

Tak popište běžný den, prosím. Například hraju od desíti dopoledne v Hybernii, ideální je být tam od půl deváté. Maskérna, naportování, kostým, představení. V půl jedné končím a v jednu musím být v Divadle Radka Brzobohatého, kde zkoušíme hru. To trvá do půl šesté. V sedm tam mám představení, končím v jedenáct. Jdu pro auto, které jsem nechal u Hybernie, a jedu domů. Ráno rozhovor, pak další zkouška a večer další akce. Tak nějak to je.

Když jste byl před osmi lety coby patnáctiletý kluk ve finále soutěže X Factor, snil jste o takovém životě? Já nic neuměl. Kdákal jsem tam a myslel si, že mi Hollywood leží u nohou. Budu slavný, budu dělat rozhovory, všichni mě budou fotit a bude to super. Představoval jsem si, že showbyznys je zábava a sranda. Tedy práce, kterou dělám, zábava a sranda je, ale souvisejí s ní věci, které nejsou úplně příjemné.

Snad nechcete říkat, že nemáte rád zájem veřejnosti a tak. Vždycky umělcům nevěřím, když to říkají. Já se například nerad fotím a vím, že spousta herců to má stejné. Jako herec hraju, převtěluju se v nějakou postavu. A pak najednou máte dělat pózy, úsměvy do objektivu a to mi připadá divné. Ovšem chápu, že to k té práci patří. Mám výhodu v tom, že jsem hned po X Factoru, tedy ještě jako dítě, přišel o iluze.

Co si pod tím představit? Za normálních okolností si cestičku šlapete, přitom narážíte a postupně začínáte svět kolem sebe chápat. Ale já dostal ťafku hned na začátku.

V čem spočívala? Že jste nezvítězil?

Ne, to ne. Dnes už bych to nebral jako soutěž, ale jako showbyznys. Protože v talentových soutěžích jde především o zábavu, ne o soutěžící. Jenže ti si, bohužel, myslí, že se stali hvězdami a že z nich budou hvězdy ještě větší. Já si taky myslel, že si budu vybírat z návalu nabídek.

A přišly?

Samozřejmě, že ne. Ani jedna. Například kolega z X Factoru šel do rádia s písničkou ještě před soutěží a tam mu řekli: Nemáš jméno, nás to nezajímá. Pak tam šel po soutěži a slyšel: Máš nálepku X Factor, to nechceme. Tak co pak máte dělat?

Co se dělo s vámi?

Doma jsem řekl, že na všechno kašlu. Ale rodina, hlavně máma, mě v tom nenechala. Máma mě sice do ničeho nenutila, ale zároveň nechtěla, abych byl zklamaný a jednou litoval, že jsem neudělal víc pro to, abych se mohl živit tím, co mě baví. Tak jsem šel na konzervatoř, obcházel konkurzy. Pak jsem konečně začal fungovat. Dostal jsem roli v muzikálu Pomáda, začal jsem točit seriál Vyprávěj. Nato seriály Gympl, Doktoři z Počátků. Postavil jsem se na vlastní nohy. Pamatuju si, jak se můj manažer doprošoval v různých rádiích, aby mě tam vzali jako hosta, abych mohl zazpívat. Teď volají sami a já musím odmítat, protože nemám čas.

Máte manažera?

Už ne. Vlastně jsem začal fungovat v momentě, kdy jsem se na všechny manažery vykašlal.

NOVÝ KRÁL ČESKÉHO INTERNETU?

Teď se zdá, že děláte kdeco, divadlo, seriály, televizní zábavné pořady... Neberete si toho moc? Možná to působí, že umím od každého trochu a nic pořádně. Ale tak to není. Každý projekt, každou práci dělám poctivě. Proto jich už spoustu odmítám. Myslím, že teď je to tak akorát. Dělám, co mě baví, a to, co mě nebaví, chci vyzkoušet.

Začínáte moderovat společenský magazín Top Star na Primě. Je to práce, u které jste měl hned jasno, nebo jste zvažoval? Přemýšlel jsem nad ní. Já například odmítám mluvit špatně o svých kolezích. Nedovedu si představit, že bych měl jako moderátor říkat o Hance Gregorové, která je moje

šéfová v divadle, že se právě podíváme na pikantní záběreček, na kterém je někde se svým kolouškem. Stejně mi přijde divné mluvit v televizi třeba o Dádě Patrasové, když spolu hrajeme v muzikálech Sněhová královna a Alenka v kraji zázraků. Tak to jsem si předem vyjasnil. Myslím, že člověk by si měl předtím, než nějakou práci přijme, dát pozor, zda bude mít vše pod kontrolou.

A budete? Budu. To už jsem se naučil pohlídat si.

Jakou roli hrají ve vašem životě sociální sítě, internet? Internet je pro mě samozřejmě zdrojem propagace. Já třeba dávám na své stránky živé vysílání z divadla nebo z natáčení v televizi. Provázím lidi zákulisím, takže vidí místa, kam se běžně nedostanou.

Ptám se proto, že jste co do čilosti na sociálních sítích srovnáván s Leošem Marešem, dokonce jsem ve spojení s vámi našla slogan „nový král českého internetu“. Víte o tom? Někde jsem to zaslechl. Ale to snad ani není možné. Leoš Mareš na tom, že dá nějakou fotku na Instagram, vydělává velké peníze. Já sice na sociálních sítích frčím, ale na tom, že dávám fotky na Instagram nebo na Facebook, nerýžuju.

Když jsme u Leoše Mareše, koho z českých moderátorů považujete za nejlepšího? Jsou tři, Mareš, Eben, Bouček. To jsou podle mě naši top moderátoři a každý z nich je jiný.

Je někdo z nich váš vzor? Na Leošovi se mi líbí, jak na sobě od začátku dře a tvrdě maká. Jestli mluvíme o vzoru, tak snad jedině v tom smyslu. Jinak se jako moderátor necítím, takže vzor nemám. Maminka mi od začátku říkala, ať se podívám na Jaromíra Jágra. Že ten byl na ledě vždycky první a odcházel poslední. A že musím jet o sto padesát procent víc než ostatní, abych se dostal tam, kam chci. Takže můj denní program, všechny projekty a plány si odůvodňuju tím, že teď jedu vysokou rychlostí, abych se pak jednou mohl zastavit, ohlídnout se a vidět, že se mi zúročilo, že jsem se v té době neflákal po hospodách. Že jsem toho třeba na rozdíl od mých jiných vrstevníků udělal docela dost.

To zní, že jste vzorný mladý muž. Je vás takových ve vaší generaci hodně? Za mých mladých let jsme v té době přemýšleli především o tom, do které hospody zajít... Ježíšmarjá, taky paříme. Normálně. Jsem člověk. Jen si říkám, že tady asi nesedíme proto, abychom si povídali, jak chlastám.

Tak pardon, já jen tak kontrolně, jestli je v tomto směru vše v pořádku. Všechno je v pořádku. Ale makám, takže každý den v hospodě nesedím. Občas jsem naopak ve stavu, že si sice potřebuju od práce odpočinout, ale zároveň nechci mít kolem sebe lidi. Dostanu na ně mírnou alergii, protože je jich kolem mě pořád hodně. Navíc se pohybuju v prostředí, kde jsou lidé poněkud kontaktní, často se jeden druhého dotýká. Pak přijdu domů, přítelkyně si chce povídat a já jen sedím, čumím do mobilu a říkám: Počkej chvíli, teď bych potřeboval klid, ticho. Jsem přelidněný. Vím, že se takový pocit do mé profese nehodí, ale co s tím.

NEBUDU TAJIT, ŽE MÁM PŘÍTELKYNI

Setkáváte se často s údivem kvůli tomu, že jste s přítelkyní vzhledem k vašemu věku dlouhou dobu? Jsme spolu sedm let. Přijde mi to samozřejmě normální, protože je to můj život. Ale co je mi po lidech, ať se podivujou. Mně na tom nic k údivu nepřipadá. Normální by bylo, kdybych střídal frajerky? Proč? Naopak být s jednou holkou sedm let mi přijde brutálně dobrý.

Je výhodou, či nevýhodou, že se partnerka neživí prací v uměleckém prostředí? Určitě výhodou. Je to jedna z hlavních věcí v našem vztahu. Samozřejmě o mé práci mluvíme, ale není do ní zblázněná. Není ten hysterický typ, který chce chodit na premiéry a na večírky, to vůbec. Což je mi sympatické, protože kolem sebe vidím spíš holky, které se honí za fotografy a daly by nevím co za to, aby byly vidět.

Jakou má partnerka profesi? Je optička. Má optiku, její tatínek tam má ordinaci, je totiž oční chirurg, primář ve vojenské nemocnici. Pracuje tam s nimi i moje máma. Je to práce, která má smysl. Moc se mi líbí.

Je pravda, že vám nějací manažeři radili, abyste o své přítelkyni veřejně nemluvil, že vám to ubírá fanynek? Ano.

Opravdu? Já myslela, že to je nějaký drb. Říkali mi, že to tak kapely a zpěváci běžně dělají, protože fanynky chtějí mít pocit, že interpreta můžou získat. Takže jo, jeden manažer mi to radil.

Co vy na to? No, že nechápu, proč bych měl tajit, že mám přítelkyni.

Vy jste žil v dětství v zahraničí? Ano, od sedmi do dvanácti let v Irsku. To je věk, kdy člověk zakořeňuje, takže jsem měl pocit, že jsem tam doma. Za tři čtvrtě roku nikdo z irských spolužáků a kamarádů netušil, že jsem Čech. Chytil jsem přízvuk, irskou angličtinu. Jazyk mi připadal přirozený, a dokonce jsem se styděl, když na mě máma někde promluvila česky.

Jak jste se tam ocitli?

Nevlastní táta dostal pracovní nabídku. Jako programátor spolupracoval na vzniku první herní konzole Xboxu. Původně jsme tam jeli na dva měsíce, ale zůstali jsme pět let. Za což dodnes děkuju, protože díky tomu mám super angličtinu. Hodilo se mi to například v Tvoje tvář má známý hlas. Nemusel jsem nad anglickými texty přemýšlet a trápit se s nimi jako ostatní. Jak vám šla po návratu ve škole čeština? Vlastně jsem se česky pomalu učil. Hlavně mě iritovali profesoři, kteří učili angličtinu. Já je neustále opravoval.

To vás museli mít rádi.

Samozřejmě jsem je tím hrozně rozčiloval. Občas mi ze vzteku dali dvojku, protože jsem měl irskou výslovnost a oni jí nerozuměli. Podle mě je české školství příšerné. Rozčiluje mě ta jeho přísnost, uměle tvořená autorita. Myslím, že pedagog by měl být kámoš. Když je kamarád a mám ho rád, tak mu přece nebudu dělat nějaké naschvály, nebudu chodit za školu. Protože si řeknu, ty vole, to je frajer. Dával jste tyto názory ve škole najevo? No, já na konzervatoři musel odejít už v pátém ročníku. Takže mám maturitu v pátém ročníku.

Tak to vysvětlete...

Vadilo mi tam víc věcí. Pak jsme měli hrát v pátém ročníku představení a dali mi v něm za úkol jen to, abych dělal nápovědu. Řekl jsem, že to snad nemyslí vážně. Měl jsem předmět jevištní praxe a absolvovat ho v hledišti jako nápověda.

Vy si asi obecně umíte říct, když se vám něco nelíbí, že? Tak asi slyšíte, jak mluvím. Dobře. A co na té konzervatoři bylo dál? Pohádal jsem se tam. Od té doby jsem se s nikým odtamtud neviděl. Ani se spolužáky, kteří se mě tenkrát nezastali. Je taková razantnost ke škodě, nebo k užitku? K užitku. Člověk vyselektuje, co je dobře a co špatně. Někdo to nazývá arogancí. Já tomu říkám, že vím, co chci. Naučit se říkat ne je podle mě důležitější než být uťáplý a na všechno kývat. Trvalo mi, než jsem se to naučil. Možná teď občas působím, že jsem strohý, arogantní, rozmazlený fracek. Ale je lepší umět někoho poslat do háje než se nechat dlouhodobě trápit. Máte někoho, kdo je pro vás autoritou? Mám. Je to moje máma. Vlastně moje rodina. I leckteří kamarádi. Také moje přítelkyně. Zkrátka lidé, kteří jsou nad věcí a hned tak se z něčeho nepodělají.

ŠEL BY BOJOVAT ZA VLAST?

Nikdy jste nepozoroval příznaky pocitu vlastní výjimečnosti, když si třeba na Facebooku čtete vzkazy fanynek? Našla jsem tam například, že jste krásný andělíček. Jé, vy jste si to vypsala? Ano, vesměs vám ženy píší slova krásný, talentovaný, milý, úžasný... Samozřejmě, že je to hezký pocit. Taky mě to vede k přemýšlení nad tím, že moje práce má třeba i určitý smysl. Lidé například píší, že jsou nemocní, že mají nějaké trápení a že je moje vystoupení nebo nějaké číslo z Tváře povzbudilo, dodalo jim dobrou náladu. Na to věřím, protože vím, že mě taky hezké představení nebo dobrá hudba dokáže hodit do jiné nálady, než v jaké jsem byl předtím. Takže ty pochvaly nejsou důvod k onanování nad svým egem, ale k uvědomění si, že třeba někomu dělám radost. A to je cíl mé profese. Vždyť jsme klauni. Žádní výjimeční lidé, ze kterých by se všichni měli podělat.

Jaká je doba, ve které žijeme?

Myslím, že není dobrá. Mně se sice daří, mám za sebou pěkný rok, ale když se rozhlídnu kolem sebe, nemám dobrý pocit. Podle mě nás události posledních čtyř pěti let vedou do záhuby. Nejen nás tady, ale celý svět.

Máte z budoucnosti obavy?

Mám. Dokonce jsem se přistihl, že přemýšlím, jestli mít děti. Jestli je zodpovědné přivést člověka na svět, kde může zažít nějakou hrůzu. Ale to asi říkám moc dramaticky, že? Vím, že se děti rodily i v hrozných dobách. Jenže to beru tak, že tato doba ještě

není špatná, ale že do budoucna nečekám nic moc dobrého.

Dovedete si představit, že byste šel na vojnu nebo jako voják bojovat za vlast? Jste ve věku, ve kterém se to mužů zpravidla týká. Na jedné straně si myslím, že kdyby se opravdu něco stalo, většina mužů by bojovat šla. Na druhé straně si nedovedu představit, co bych tam dělal. Stačila by vojna a už bych tam asi umřel. K čemu bych byl? Možná bych tam večer mohl hrát divadýlko. Jak jsem říkal, jsem jen klaun. Ale co já vím, co by nakonec bylo?

scarlett.wilkova@mfdnes.cz