VČERA ZÁKAZNICE, DNESKA BRIGÁDNICE
To místo vypadá jako z pohádky. Svítí v noci jako kouzelný zámek, v němž je teplo a světlo, ale i jídlo, pití, a dokonce dárky. Ale zatímco v pohádce se to nějak zařídí samo, tady všechno odpracují lidé. Zkusím si to. Jdu na noční směnu v hypermarketu.
Fialovou, nebo růžovou? váhám mezi fialovým a růžovým límečkem u nové pracovní košile. „Těžká volba.“Podívám se na sympatickou paní Ildi, moji dnešní šéfovou. „Růžovou,“odpovím, protože ji má taky. Třeba u ní budu mít očko.
K hypermarketům mám velmi ambivalentní vztah. Je fajn, že tu člověk najde úplně všechno. Pokud to ovšem najde. Protože moc dobře vím, jaké to je prodírat se s obřím košíkem v nekonečných uličkách a snažit se najít třeba... strouhanku. Měřím si pohledem svoje budoucí pracoviště. Uličky plné krabiček, pytlíků, sklenic, krabic, lahví.
„Co když se mě někdo zeptá, kde co najde? Řeknu, že nevím?“
„No, to bychom neradi,“klesne trochu koutek doposud usměvavému řediteli Martinovi.
„Alespoň nějakou základní orientaci by to chtělo.“
Očima projíždím regály, které míjíme. Těstoviny. Mouky. Cukr. Čočka. Vida, ta by se mohla před Vánocemi hledat.
Nejdřív zamíříme do zázemí. „Tudy po schodech, doprava, doleva a jste tam.“Snažím se v hlavě uložit plán trasy, ale když zamíříme k dalšímu bludišti, dobrovolně to vzdávám.
„A tady jsou sklady. Stačí zatáhnout za tenhle provázek a vrata se vysunou,“ukáže mi pan ředitel trik, který mě nepřestane bavit celou noc. Vžuuum! Dveře vyletí vzhůru a mě ovane chlad.
CO TAKHLE LOSOSA?
Prosmýkneme se kolem beden a přepravek až na ztemnělý dvůr. Sem se vozí zboží a sem se chodí kouřit. Zatím je tu prázdno. Vracíme se do tepla a světla.
V zadní části se už řadí modrá trička s barevnými límečky. Teď, před Vánocemi, tu bude celou noc pracovat šedesát zaměstnanců. Včetně doplňovačů zboží, což budu taky já.
„Bývá to v noci dobrodružné?“zeptám se na to, co mě zajímá nejvíc. „Teď to bývá trochu živější,“připustí pan ředitel. Nedávno tudy utíkal zloděj s chlazeným lososem. Zloděj gurmán. A další si chtěl odnést padesát zubních past. „Zajímavé.“Přemýšlím, jestli si to člověk takhle naplánuje (táto, skoč do krámu pro lososa a pár zubních past), nebo prostě vezme, co je po ruce.
„Ale to má všechno pod palcem ochranka, že?“ujistím se. „Jo, kluci jsou zkušení.“Doplňovací četa dostává poslední pokyny.
Takže co takový doplňovač zboží smí a nesmí? „My jsme tady docela benevolentní. Telefon mít můžete, ale dávejte na sebe pozor, když jede zásobovač s vozíkem, abyste nepřekážela.“
„To snad zvládnu.“Než se rozloučíme s panem ředitelem, lehce naťukneme téma státních svátků. Směny se rozdělují dobrovolně. Někdo chce dvanáctihodinové, někdo osmihodinové. Lze přijít i na čtyři hodiny. A co se týče zákazu práce o státních svátcích, tady z toho prý nikdo ze zaměstnanců nadšený nebyl.
Krizový provoz si vyzkoušeli už o svátcích v říjnu, kdy se lidé poctivě předzásobovali. Na to, co propukne před Štědrým dnem, když bude zavřeno celé dva dny, jsou zvědaví všichni.
„Koho bych tu potkala čtyřiadvacátého dopoledne?“
„Spoustu zmatenců, kteří berou všechno. Fény, rychlovarné konvice... prostě všechno.“
Šéfka směny rozděluje regály. Kdo bude doplňovat vody, zdravou výživu, těstoviny... „Kam půjdu já?“„Vás dáme na slané.“Pohled zabloudí k hromadám brambůrků. Jemně solené, paprikové, sýrové. Mňam!